Sobotní večer

Lenka se ráda vrací domů. Stejně tak Mirek. Oba dva jsou dospělí, žijí v Praze. Ale na Vysočinu, do rodného domu za rodiči jezdí kdykoliv můžou. Protože měli to štěstí na milující mámu a tátu. A to je to nejdůležitější, protože pak se všechno zvládne. 

Lenka neměla ráda soboty dopoledne. Stejně tak Mirek. Muselo se vstávat hodně brzo. A uklízet. Uklízeli spolu. Území baráku si rozdělili do tří zón – půda, děda, sklepy. Spravedlivě se podělili o úklid tak, aby jim to časově zabralo stejně času. Protože než se vyluxovala půda a utřel tamní prach zabralo to dvojnásobek času jako vytření sklepů. 

Navíc Mirek pomáhal venku tátovi. Posekat trávu, vyplít záhony. Lenka vypomohla zase s praním a vařením. 

Nejde o to, že by děti úklid nenáviděli. Jistě, nemilovali ho, ale věděli, že je potřeba. Šlo o to, že musel být KAŽDÝ týden, a tahle šílená rutina je rozčilovala a vysilovala. 

Otec chtěl, aby úklid byl do dvanácti hotov. Někdy se to stihlo, někdy ne. Někdy začínalo ESO, co bylo cca od devíti, a úklid se chýlil ke konci, někdy teprve Lenka natřepávala polštáře v ložnici rodičů. 

A pak přišlo odpoledne. Rodiče jeli na nákup. Lenka s Mirkem někdy taky. Každý dostal svou dobrůtku. Děti brambůrky (Lenka obyčejné, Mirek paprikové) a sladké pití (Lenka Sprite, Mirek Fantu), táta plzeňské pivo a maminka bílé víno. 

Nastal večer. Vykoupali se a dívali se na Televizní noviny. A pak na hlavní program, zpravidla na Nově, nějaká přitroublá estráda, při které nevadilo, že ji sledují jen tak trochu. Nebo se držela černá hodinka. Všichni si sedli na své místo na sedačce, jedli své dobroty a bylo jim pospolu dobře. 

Sobotní večery dodnes patří pro Lenku a Mirka vedle nedělních výletů k nejkrásnějším vzpomínkám. 

Nebyli s rodiči nikdy u moře, neměli nejhezčí barbíny nebo jízdní kolo, jaké si roky přáli, ale tušili, že mají to, co si až budou dospělí za peníze nekoupí, milující rodiče. 

A to je důvod, proč tak často se vrací domů, třebaže na jeden dva dny, a častokrát i místo nějaké jistě zajímavé akce, na kterou jsou zváni. Jenže ne, oni chtějí domů. Ale kdopak by se jim divil.