Houpací křeslo

Jako kdyby nebyl z našeho světa. Tak moc se sem nehodil. Možná, že opravdu nebyl. Kdoví. Jeho vyzáblé ruce, jedna křečovitě svírající opěradlo prastarého křesla, druhá nesoucí fajfku k ústům a od úst, mne fascinovaly od malička. Hodiny jsem upřeně dokázala civět, jak jimi nepatrně hýbe.

Postupně se zahaloval do jemného oparu dýmu. Vonělo to v celé místnosti tabákem. Náplň celého dne, nikdy jsem ho neviděla jinak, než kouřit dýmku a rozjímat. Jako by nic jiného neexistovalo.

Byl starý, nikdo nevěděl, kolik mu je let, ani on sám. Já bych řekla, že stopadesátdevět, a možná, že jsem mu ještě ubrala. 

Tento příběh se odehrává za mého mládí, kdy nadpřirozené věci skutečné byly. Ne jako dnes, v moderním věku, kdy co není podloženo tunama papíru popsaných slovy, že to je tak a to je zase onak, a mocně orazítkovaných, tak tomu nikdo nevěří.

Já ještě zažila časy, kdy lidé nevěřili tomu, co je napsáno, ale co se říká. Kdy slova a vyprávění byla mocná.

To bylo v době, kdy den byl rokem, měsíc staletím či rok pouhou vteřinou. Význam času byl tak důležitý či nedůležitý, jak lidé sami chtěli.

Jo, to byly časy. Nevrátí se. Ale příběhy a lidé té doby přece nezmizely! A nesmí, byla by to věčná škoda. Musíme je udržovat v paměti a vyprávět o nich dál. To je smysl našeho života, udržet niť mezi minulostí a budoucností napnutou.

Můj děda, ten kostnatý pán s dýmkou v červené pletené vestě. Děda. Když si na něj vzpomenu, tak první se mi vybaví nasládlá vůně toho tabáku. Ta k němu patřila tak jako k jinému knír či hůlka.

Děda byl galantní k mladým ženám a děsnej hulvát přitom. Jak ten rád křičel! Plíce měl celý život dobrý navzdory všemu tomu tabáku, co vybafal. 

Brával mne na koleno, a houpal, takhle jedou páni, takhle jedou dámy...to byly naše chvíle. Přilítla jsem ze školy nebo z pole, a při odpolední siestě zašla k němu do pokoje. On totiž sedával pořád v tom viktoriánském křesle, podbitému laťemi, aby se houpalo, a díval se z okna.

Občas jsme ho vytlačili na verandu, aby byl trochu na vzduchu. Nemohl chodit. Ochrnul po odkládaných operacích, kdy jediný doktor na míle daleko, ho prosil, aby se nechal odvést k němu, že by to dokázal snad ještě opravit. Pořád nechtěl, a tak nakonec přestal chodit.

Nikdy se o tom u nás nemluvilo, alespoň co si já pamatuju, dědovi se prostě neodmlouvalo. I když byl sám proti sobě. 

Možná, že to ale takhle chtěl. Neměl rád fyzickou práci, a že se jí za celý život nevyhnul. Takhle měl jistotu, že už po něm opravdu nikdo nic chtít nebude.

Nikdy jsem nevěděla, jak zareaguje. Byl tak nevyzpytatelný. Nálady měnil častěji než rosničky předpověď počasí. Úsměv vystupující z plnovousu se ve vteřině změnil na hromy a blesky hněvu. 

Neuměl být trpělivý, když mne učil počítat, to jsem schytala pohlavků - no nepočítaně!, ale celé hodiny bez pohnutí seděl v tom svém křesle, jemně se houpal a hleděl na pole, přitom jemně bafal, jako rybí lapání po dechu to znělo.

Milovala jsem to křeslo, možná ještě víc než dědu. Bylo krásné, hnědé, otlučené, vyřezávané obrázky po celém jeho těle, a hlavně bylo houpací. Jemně vrzalo, vrz, vrz, vrz, jak se děda nakláněl a zase zakláněl. 

Křeslo bylo v našem domě od nepaměti, neptala jsem se, odkud se vzalo, čí předtím bylo, a dnes už není od koho se to dozvědět, to mne mrzí. Po dědově smrti křeslo zmizelo. Prostě najednou bylo pryč. Jak já tenkrát řádila, služky honila po celém domě, policii jsem zalarmovala. Nenašlo se. 

Tak si nakonec myslím, že si ho vzal děda sebou, tam někam, kdo ví kam, tam někam, kam nakonec vypravíme se všichni. 

Děda byl totiž děsný sobec. Vždy musel být hlavně on zabalený do huňatých přikrývek, medvědí kůži přehozenou přes kolena, a že ostatní mrzli, natlačení ke skomírajícímu krbu, to ho nezajímalo. Hlavně, že on byl v teple. 

Jako velká, když jsem poprvé jela do města, jsem si houpací křeslo pořídila. Už se prodávalo normálně v obchodě, byl to můj svatební dar od rodičů. Kroutili hlavou, ale nakonec mi ho tehdy pořídili. 

Podle úmrtního listu mu bylo 115 let, ale jak se to odvážili tvrdit, nevím. Rodný list samozřejmě neměl, narodil se v pralese, a tam takovéhle blbosti nikoho nezajímali. Tam se prostě žilo s přírodou a bez úřadů. Tak to asi odhadli, baj vočko.

To, kdy se narodíme, určitě ovlivňuje náš život, děda se narodil v období dešťů, a taky je celý život miloval. Jako každý na plantáži měl obavy před velkými a prudkými srážkami, ale věděl, že se jim nedá ubránit, jen se před nimi strachovat. 

Dědova smrt mne velmi zasáhla, přestože byla přirozená, a všichni ze širšího příbuzenstva na ni netrpělivě čekali. Byla jsem už větší, zakulacovala se do ženy, ale dětský svět jsem opouštěla jen pozvolna a nerada. Dávno už jsem nesedávala dědovi na koleni, čímdál víc ho bolely, ale na rozprostřené kůži před ním, u jeho nohou obalených kozí kůží, a poslouchala jeho vyprávění.

Dědu jsem mrtvého našla já, jen jsem si to neuvědomila. Jak jsem to mohla tušit? Seděl na svém místě, oči zavřené, fajfka v levé ruce, obě položené v klíně. Myslela jsem, že spí, nechtěla ho rušit. Nenapadlo mne jít až k němu, a dotknout se ho. Poznala bych, že nedýchá, že je bez lidského tepla, že z něj vyprchal život. Jenže přestože jsme si byli blízcí, tak na takovéhle dotyky se u nás nikdy nehrálo.

Šla jsem si hrát či psát úkol, to už nevím. Večer jsem se vrátila do místnosti, a děda tam nebyl. Ani to křeslo. Věděla jsem, že je zle. 

Máma mi to řekla. V jedné větě zároveň s obavou, kde mám sváteční šaty. To, že někdo umře, neznamená, že přestanete myslet na praktické věci. Právě naopak. Trochu jsem si pobrečela, poutírala rudnoucí obličej do kapesníku, a přijmula dědův odchod. Nakonec nic jiného přece nezbývá. 

Dědovy příběhy mi ale zůstaly. Příběhy tak úžesné a neopakovatelné, jaké jsem od té doby už nikdy neslyšela ani nenalezla v žádných moudrých knihách. Byly tak neuvěřitelné, ale já jim věřila. Všem. I těm o třínohém šedivém zvířeti Pivikovi, které skáče ze stromu na strom, má vytahovací drápky, a v noci se lidem probírá ve vlasech a zamotává jim do nich jejich budoucnost či o zázračných listech tajemné rostliny, která člověka donutí k pravdomluvnosti.

Kdykoliv prší, sedávám s hrnkem kávy u okna, ve svém houpacím křesle, a vzpománím na svého dědu. A pak přijdou děti, vnoučata, pravnoučata nebo prapravnoučata, a vyruší mne, já se ně rozkřiknu, a pak toho lituju, a vím, že děda se tam někde v lese, mezi svými dušemi, usmívá a holedbá se, já to vždycky říkal, ta holka je celá po mně.  Místo fajky hrnek kávy, jinak stejná vyzáblá nerudná nehybná postava, co se celé dny jenom houpe v křesle a pozoruje déšť.

Jo, dědo, jsem po tobě. A proto mi tady celej život tak ukrutně moc chybíš.