Bolest

"Lísko, je ti špatně?" starostí chvějícím se hlasem se mne Mlor zeptal. Nebo to jen oznámil, jako fakt. Nejsem s to to rozlišit, stěží vnímám jeho slova. A to jsem se na ně opravdu hodně soustředila. 

"Není, jen jsem se na chvilku natáhla." lžu, a on to ví. Ale tak nějak je to pro nás pro oba jednodušší. Než kdybych řekla: "Je mi tak zle, že myšlenka na smrt je vysvobození. Je mi tak špatně, že zvracím už jen z představy dalších dvou takových dní. Je mi tak šíleně, že všechny nenávidím. I tebe, tu tvoji staroslivost, ochotu, bolest z mojí bolesti. A přitom tě tu tak moc potřebuju."

Tentokrát to chci zvládnout bez léků. Jako pokaždé. A zase to asi nepůjde. Jako pokaždé. Vždy ale bojuju až na hranici, kdy ztrácím vědomí,  kdy už neslyším svoje myšlenky, kdy se celá proměním v bolest. Nic jiného není. Tak až v tu chvíli dovolím si vzít ty zázračné žluté pilulky, aby mi pomohly. Pomůžou (trochu). A pak si nadávám, že jsem si je měla vzít dřív, že jsem si mohla ušetřit těch pár mučednických hodin a nařizuju si, že příště, příště už to neudělám. Ale udělám. 

Je to měsíce pořád stejný. Po každý návštěvě v tom bílém sterilním prostředí. Vidíte, už jsme tak dokonale zblblí, že ani já už neříkám věcem pravým jménem. Jako kdyby to měnilo jejich význam, jako kdyby to znamenalo něco jiného. Ty návštěvy v těch budovách, ty přístroje a hadičky...a prostě to všechno...však chápete.

Bylo to pozvolné, nejdřív nám to ani nepřišlo. Pomaloučku jsme slova začali zdrobňovat (abychom se jich míň báli? copak vypadaly pak míň strašidelně?), pak opisovat, pak vynechávat úplně, nakonec naznačovat, dnes zbylo jen použití zájmen. "Jdeš zase tam.""Dneska máš to?" "V kolik mám pro tebe pak přijet?"

Mlor na mne hodil druhou deku. Je tak pozorný! Já ani nezpozorovala, že se do mne dala zimnice. Když mám tyhle stavy, snažím se odpojit tělo od mysli. Jako by to byly dvě odlišné části, které spolu nemají vůbec, ale vůbec nic společného. Občas se to povede báječně, to pak prožívám neuvěřitelné příhody, setkání, pohádky.

Ze začátku jsem byla v strašném šoku, když jsem se o tom dozvěděla, a myslela si, že i beznaději. Ale vlastně to byla naděje. Věřila jsem, že to bude dobrý, i když jsem měla tendence říkat opak. To špatný zmizí, jako by v těle nikdy nebylo a zase bude fajn. Teď už nevěřím, příliš času už uplynulo.

Nejhorší je, jak do toho postupně, nenápadně zabředáváte, jako do bahna, které se propadá a vy v něm jste už uvízlí, ale chcete urvat každou možnou vteřinu, a tak se nehýbete, ať se propadáte pomaleji. Ale propadnutí neutečete.

Dvě žlutá zrníčka, spolknu a zapiju, tochu se teď vyspím, a pak si vezmu další prášek. Ještě den vydržet, a zase bude dobře. Do dalšího měsíce a další návštěvy toho místa.

"Lísko, jak ti je? Ještě spíš? Slyšíš mne? Lísko! NÉÉ, tohle mi nedělej neopouštěj mne!! Lísko." jemně a pak s narůstající zuřivostí, co zakrývá beznaděj, Mlor třese klidným tělem.