Byla dřevěná a celá od vosku. Líbila se mi a bála jsem se jí. Babiččina hromnička. Byla stará a ukrytá za zelenými dvířky kredence. Celej rok si na ni nikdo nevzpomněl. A pak jednoho dne přišla bouřka. Zlověstná, strach nahánějící buřina. Taková, co přijde každé léto po týdnech velkých veder. A když se tahle čina žene, když se blíží, stromy se ohýbají až k zemi, vítr fičí a uhání po okolí, babička jde, otevře dvířka, ohne se a vytáhne hromničku.
Postaví ji doprostřed stolu, zkontroluje jestli je dost svíčky a jde hledat zápalky. Pak svíčku zapálí a posadí se ke stolu. I my, děti, co jsme tu na prázdninách, se posadíme. Sice ne tak způsobně, většinou na paty, to abychom na stůl viděly, jsme všichni do jednoho ještě malá škvrňata.
"A babi, proč tu svíčku vlastně zapaluješ?" zeptá se vždycky někdo. "Tohle není obyčejná svíčka, ale svíčka hromnička, to aby do chalupy neuhodilo, víš." trpělivě babička vysvětluje pokaždý.
Sedíme kolem stolu, uprostřed stále hoří svíčka. Venku bouřka, jakou naše dětská paměť nepamatuje. Trochu se bojíme, trochu se tím bavíme. Je to vzrušující, je to strašidelné.
Blesky přes celou oblohu, hromy jak kdyby ti někdo kokos rozbíjel o hlavu. Ale my se cítíme v bezpečí, tady uvnitř kolem stolu s hromničkou a babičkou.
"Ale babi, vždyť ty už máš přece na střeše hromosvod." nedá to malému Mirkovi nepoznamenat. "To ano, to sice mám, ale hromnička má větší sílu, je v ní totiž ukrytá moje víra."
Bouřka vrcholí. Hrom, blesk, hrom. Babička přivírá oči, únavou, která se projeví, když se může na pár minut po celém dni posadit, a modlitbou, kterou jistě v duchu odříkává. Je nám jasné, že teď rušit nemůžeme. Ostatně Jiříček, ten z nás nejmladší, už dočista usnul. I na nás ostatní jde dřímota, to ty hromy, to ten déšť, co okna bičuje, to ten plamen, který se nám před očima míhá.
Jsme v bezpečí a kolem nás divočina, to se tak krásně usíná.
Žádné komentáře:
Okomentovat