Moje cesta z města

Už jsem prostě taková. Časový pres mi nedělá dobře. Takže pokud chci jet domů ve 13:00 z Florence, musím vstát nejpozději v půl desáté. 

Tak jako dneska.

Přestala jsem si nařizovat budíka. Je to tak tři týdny, možná už měsíc. Za ten pocit probudit se přirozeně, sama od sebe, mi občasné zaspání stojí. 

Dneska mne probudilo sluníčko.

Bylo krátce po deváté, v nohách ještě únava ze včerejšího rajzování. Došla jsem si na záchod, otevřela plastové okno, nadechla se vůně jarního dne - a zase zalezla pod peřinu. 

To je vůbec to nejlepší, moci si ještě na chvilku zalézt do peřin. Nakonec jsem samozřejmě vstala, ve správný čas, abych bez stresu stihla naházet do kufru špinavé kusy oblečení nahromaděné za tři týdny a pár přečtených knih, které už bych fakt měla vrátit do městský. 

Zamknout byt, projít kolem vrátné, a dodrncat se s kufrem za zády po rozbité cestě na zastávku. 

Je sobota, autobus jede sotva každou čtvrthodinku. Co se dá dělat. Lidé se postupně trousí, až se nakonec děsím, že nás bude tolik, že se tam ani nenarvu, a budu muset čekat na další.

Jasně, že se mi nechce, a tak se cpu. A procpu, kufr jako štít, stojím na jedné noze vlastní, kde druhá raději snad nevědět. 

Jenom tílko, ještě o číslo větší, přesto pot, teplo, nevalno z toho všeho. Dvacet minut utrpení. Vydržet, vydržet, neomdlít. Vydržet, a hlavně neomdlít. 

Člověk je tvor neuvěřitelně křehký, ale většinou ne na tolik, aby ho porazila cesta dopravním prostředkem.

Dveře se otevřou a milostivě nás vyplivnou. Kam? Do vchodu metra. Další minuty v dalším dopravním prostředku. 

A dejme si to rovnou s přestupem, ať netroškařím. Na Můstku. 

Když vylézám z metra na Florenci, první pohled padne na hodiny, abych se ujistila, že tu opravdu jsem včas. Dřív, než včas. Autobus odjíždí za 58 minut. Sednu si na černou plastovou sedačku a začnu drobit. Ehm, tedy civilizovaně jíst croissant, trochu tužší, koupený u Jelínka, tak co bych chtěla, že. Já vím.

Dojím, drobky ometu. Pohled na hodiny. 53 minut. Přece nebudu v hale, když je tak hezky! Hlásí poslední hezký den, tak rychle ven!

Dveře se otevřou a milostivě mne pustí na nástupiště. 24,23...21....kodrcám, až k tomu svému číslu 19. Na lavičce pod stříškou sedí dva pánové, na první pohled nepravidelní cestující. Je to pro ně výlet za odměnu, cesta za kamarády do lesa, a nebo se prostě pletu, a taky jedou domů.

Stejně jsem chtěla na sluníčko, sednu si tedy na lavičku vedle. Pohodlně natáhnu nohy, překřížím je, hlavu zakloním. A koukám do lampy. Vysoké, štíhlé, nahoře se dvojící. Páni, kdyby tak teď se zlomila. Byla bych mrtvá. Zeleno červený flek vedle modrého kufru, kterému nahlas drnčí kolečka.

Minuty ticha, přerušované hlášením, že si máme hlídat věci a tak podobně, nevnímám, jen to první slovo vždy vyruší z myšlenek. 

Přisedne si, vedle mne, mladá slečna (co není mladá slečna, ale mladá paní, jak se zakrátko mám dozvědět).

Jsou typy lidí, co se bez problémů dají s druhým do řeči. Já taková bohužel nejsem. Mrzí mne to, ráda bych taková byla. Ale holt nejsem. 

Slečna neslečna vedle mne byla. A tak jsme se daly do řeči. Obě z malého města (ona z toho o kousíček většího) jela na sraz ze školy, po deseti letech, předpokládám, že ze střední (netroufla jsem si zeptat se, co kdyby ze základky, to bych se pak cítila fakt prabídně za své fópa).

Dozvěděla jsem se, že je lékařka, na ušním, jak lidé jsou zhýčkaní a jezdí k ní o víkendu, i z blízkých měst u Prahy, Benešova například.

Povídala o sobě, jak se ocitla v Praze, jak se přivdala, jak má roční dítě, holčičku, Kristýnku, jak už ví, že tu zůstane, hypotéka to určila. 

Povídaly jsme si o životě na malém městě, zasmály se, když popisovala shánění časopisu. V Praze bezproblémová věc, jdete do trafiky, řeknete Elle, a máte ho. Kdežto doma, obejít půl města, nakonec po dvou dnech, otec na nádraží sehnal ho. 

Drama z ničeho, ale zase pak, po letech, cizí ženě, na lavičce, když se čeká na autobus, času spousta, jak ho utratit, dobrá historka k dobru. 

Povídalo by se dál, začalo mne to bavit. Někdo cizí si přisedne vedle vás, zaregistrujete ho, všimnete si, že má modré tričko, zelený baťoh a vlasy stažené do ohonu. To je tak vše. Když se začnete bavit, zachytíte gesta, úsměv, člověk se vám promění v jiného, bližšího. Najednou z holky, co jede domů na víkend, máte ženu od rodiny, co vystudovala medicínu.

Rozhovor byl násilně přehlušen, protože Praha je malá, a člověk potká známé všude, přihrnuly se ke mne dávné spolužačky, roky neviděné. A hned mne obklopily, a spustily, o Majálesu, o Martinině svatbě, o Honzově nehodě. A už to jelo. 

Autobus přijel, nahrnuly jsme se do něj a mě čekala dvouhodinová cesta plná soustředění na rozhovor o věcech, které mne až tak nezajímají. (a rozhodně se nedají Vám tady převyprávět) 

Aspoň, že byl autobus klimatizovaný.

Až když se mi patnáct metrů před domovem podařilo rozloučit s poslední holčinou, uvědomila jsem si, že jsem té sympatické paní neřekla žádná slova na rozloučenou. Mrzí mne to. 

Ponaučení pro příště, nenechat se pohltit okolím natolik, aby člověk litoval.