Tiché ráno

Ticho. Celá kolej prázdná. Až na pár Rusů, ti ale ještě vyspávají po včerejších akcích, co končívají nad ránem. Mám pootevřené okno. Doléhá ke mně šum stromů. Narůstá. Zvedá se totiž vítr. Proniká chlad škvírou, je léto či podzim už, snad. Pták zacvrliká, pak odmlčí se zas. Opět nastolí se ticho. 

Mám toho dnes tolik v plánu, tolik! Ale opět neudělám nic, jen vezmu deku, ovinu kolem ramen a usadím se do okna. Budu pozorovat stromy jak ztrácejí svoji krásu a přitom myslet na tebe. Kde jsi, co děláš, jak se máš. Jestli jsi se už vzbudil, rukama si protíráš oči a nechápavě se rozkoukáváš po světě, jestli stojíš před zrcadlem a snažíš se narovnat vlasy, co ti tak vtipně stojí, nepůjde to, jako tradičně, tak pustíš kohoutek a hřebenem projedeš pod tekoucí vodou, pak si zase budeš stěžovat na mokré vlasy, což bytostně nesnášíš, všechno je problém, nic není dobře, stížnost vrší se na stížnost. Po ránu jsi děsnej mrzout. 

Pak půjdeš do kuchyně, je totiž neděle, a to znamená, že děláš snídani. Ne nevaříš, jen připravíš misky, nasypeš cereálie a vyndáš mléko z lednice. Ona ho totiž nemá ráda studené, trnou jí po něm pak zuby. Usadíš se za stůl, nohy natáhneš na druhou židli a čteš včerejší sportovní rubriku novin. Tuhle chvíli máš rád, až přijdou oni, zavládne chaos. Jsou hluční, s nimi si ráno nevychutnáš. To je pravý důvod proč vstáváš takhle první. Abys byl sám a vychutnal ráno. S nimi by to nešlo.

Se mnou ano. Jak často si na to takhle po ránu, usazený v kuchyni, vzpomeneš, no schválně. Seděli jsme naproti sobě, v té samé kuchyni, každý začtený do svých novin, ty věčně jen ten sport, já ekonomiku či kulturu, občas je položili na kolena a usmáli se na sebe. Beze slov, to se rozumí. 

Pohled na hodinky mi říká, že tvoje ranní chvilka končí, už asi vbíhá capart do kuchyně, tříská lžící, plný elánu, pusa se mu nezastaví, ani když si do ní dá plnou lžíci těch pitomých cereálií, které vídá každý den v televizi, a za ním kráčí ona, vlasy rozpuštěné, župan na sobě, letmá pusa tobě na čelo, přitom rukou přejede ti po hrudi, automaticky, pětiletý návyk už to je, a okřikne kluka a bere ti noviny a na něco se vyptává a je po klidu. 

To já nosila vlasy pokaždé vyčesané do ohonu, měl jsi rád moji šíji, proto jsi mi říkal Labutěnko. Ale to už je všechno pryč. Vím, že je to správné. Nechtěla jsem rozbít rodinu, ale je to tak těžké. Vítr pořádně zaduje, přitáhnu deku blíže k tělu. „Chybíš mi, lásko,“ nakonec zašeptám do prostoru. Odpověď nečekám. Jen ticho.