Stála na nástupišti. Čekala na vlak, který nikdy nepojede. Byla tam sama. Jen s modrou plátěnou taškou omotanou kolem zápěstí levé ruky. V tašce byly dva sešity. Jeden měl červené desky, druhý zelené. Semaforové barvy. Stůj! Jdi! Červený sešit byl linkovaný, šedesátistránkový. Zelený útlý, pouhých dvacet listů obsahoval. A byl bez jediné linky. Na první pohled se lišily ještě v jedné věci. Ten červený byl pomačkaný, pokroucený, zkrepatělý. Bylo vidět, že se jím často listovalo. Zelený byl jak ze škatulky. Snad nový, snad skoro nový.
Čím se lišily ale úplně nejvíc, vidět nebylo. Obsahem. Do červeného dívka zapisovala své sny a přání, které si vybájila během toho neuvěřitelného posledního roku, který pro ni právě končí. A že jich bylo, od ledové tříště na pouti po jízdu na velbloudovi na poušti. Sešit byl již zaplněn z více než devadesáti procent. Přesto neřešila, že bude potřebovat brzo další. Jako kdyby věděla, že nebude. V zeleném sešitě byl jen jeden sen, ten nejnovější, zachycen obyčejnou tužkou, číslo dvě, do podoby obrazu. Vlak, kolej, rozevlátá sukně. V celém zeleném sešitě byla k nalezení jen dvě slova - Anna Karenina.
Který sešit má větší váhu?
Najednou dívka zmizela. Místo ní se objevily desítky listů letících vzhůru. Po dopadu se rozpily v kaluži oleje. Nebylo k přečtení jediné slovo. Lidé, co právě přicházeli na nástupiště, koukali, co se to děje.
Dívka byla pryč. Tak jako ji nikdo neviděl přicházet, tak nezpozoroval, kdy odešla. Byla tu vůbec? Musela, jak by se zde jinak ocitly ty listy.
Kdoví, který sešit to byl...a proč to ta dívka udělala. Snad odpověď by našli v těch stránkách, právě nasáklých černí.
Ale i kdyby ty sešity četli, porozuměli by jí?
Žádné komentáře:
Okomentovat