Jana Jirásková: Paranoidní pijavice

Jela jsem metrem, už nevím za kým, už nevím, který den to bylo. Vím, že to bylo jen pár stanic, a tak jsem zůstala stát hned u dveří, zbytečné hledat volné místo k sezení. Dveře se zavřely a souprava vjela do tunelu. Hledím na sebe, pozoruji se, asi jako každý. Pak mne zaujme samolepka na dveřích. Občas je čtu, taková  minizábava k ukrácení chvíle. Návod jak si koupit jízdenku přes SMSku, poutače na nějaké akce či internetové stránky. Dneska na knihu – Paranoidní pijavice. Žena, černé vlasy s modrým nádechem, se zapálenou cigeretou. Zaujme. Jméno mi nic neříká, název se mi líbí. Musím si knihu přečíst.

A tak si ji o pár týdnů později půjčuji v naší skvěle zásobené knihovně.

A čtu.

Od první stránky jsem překvapena. Každá z těch 37 krátkých povídek zachycuje životní okamžiky, ty základní, ty podstatné; mezilidské vztahy, milostné, rodinné. Hezký jazyk, obraty, krátké věty. Zajímavé myšlenky. Nápadité pointy. 

O čem knížka je, hezky vypovídá kratičká anotace na autorčiných stránkách, a proto si ji zde dovolím citovat: „....je výpovědí o neobyčejných emocích v obyčejných chvílích, o lásce, po které celý život všichni toužíme a kterou občas nalézáme.“

Nic jsem od knížky nečekala, spíš jsem se obávala, že to nebude nic pro mne, možná proto jsem z Paranoidních pijavic tak nadšená. Jedná se o prožívání obyčejných, ale podstatných situací. O věcech, které jsou pro nás všechny důležité, ale zároveň hrozně těžké. Špatně se mi o tom píše, raději si to přečtěte sami.

Jsem ráda, že jsem tehdy tím metrem jela.

Jana Jirásková: Paranoidní pijavice

V roce 2012 vydalo Nakladatelství pijavice.