Můj pokoj

Doma, tam kde jsem prožila čtvrt století, prvních krásných dvacet pět let života, mám pořád svůj pokojíček. Červená nudle. Takové pojmenování jsem mu vymyslela, když jsem ho poprvé uviděla. Nic originálního, ale co chcete od desetileté holky. Pokoj jsem zdědila po pradědovi, kterého jsem nikdy nepoznala, protože umřel dávno než jsem svým příchodem obohatila svět. Praděda byl ten, kterému za pokoj vděčím, jelikož se kvůli němu přistavěl, aby měl kde přebývat. Přilepila se veranda s tímto pokojíčkem k baráku. A bylo to.

Po pár letech byl pokoj prázdný, a tak tam začal přespával otec. Aby on měl, kde spát. Náš dům je opravdu maličký.

Když se konečně oženil, jeho otec, tedy můj děda, si z něj udělal rybárnu. To si už pamatuji, po celé jedné stěně byly pověšené pruty a všude vlasce, kukuřice a háčky. A strašně moc pufované rýže. Na tu jsme tam spolu s bratrem často tajně chodili. Jinak byla místnost pro nás zakázaná.

Je zajímavé, že už v této době tam byl červený nábytek. Strašně tvrdá sedačka, která třicet let vypadá stejně pěkně. No bodeť by ne, když se na ní tak nepohodlně sedí. To je kouzlo, jak zachovat nábytek v dobrém stavu. Oproti tomu naše rodinná sedačka vypadá hůře než ty, které vidíte na městských skládkách. Roztrhaná, flekatá od vylitých pudinků, proseděná váhou stotřicetikilového dědy. Prostě je vidět, že žila a byla užita. Těch bitek, co jsme tam s bratrem provedli, stovky bunkrů z polštářů kolem stolů postavili. (Ještě, že existují přehozy.)

No a teď mám pokoj celý červený i já. Červená lavice, červená knihovna, červená polička, jedna i druhá, červený rám zrcadla. Tátův rukopis, všechno vlastnoručně vyrobil, koupil jednu barvu a vše jí natřel. Barva pro holky, tak tu beru. Asi takhle uvažoval v obchodě, jeho stylem nezdržovat se, už teď mám zpoždění. Nevadí, že je to agresivní barva, nepříjemná na pohled a hlavně ji nemám ráda. Prostě tak jsem vybavený svůj nově nabytý prostor dostala. Naučila jsem se v něm žít, líbí se mi tam. Je to tam patnáct let stejné. Jen ubyly plyšáci a přibyly knížky. To je tak vše. Ono se toho ostatně do tak malého prostoru více nevejde.

Jak já byla šťastná! Že mám svoje místo, něco kam bez zaklepání a mého „pojď dál“ nikdo nevkročí. Pocit soukromí mi vynahradil ten nedostatečný prostor. Nikdy mi nevadilo, že je to tak malé. Na moje sny to stačilo. Vytvářela jsem si tu svůj svět – svět princezny, svět cestovatelky, svět manželky, svět ženy, která něco někdy dokáže – bude krásná, úspěšná, známá. Ale hlavně bude šťastná. Ach, naivita dospívání u mne byla rozšířena v nejvyšší možné míře.

Nic z toho se nestalo, a třeba ani nestane. Není to důležité, jen jedno by totiž stačilo. Být šťastná, ať už to znamená cokoliv. To by bylo stačilo. Co stačilo! Takhle podvádět! To by byla nádhera, to by byl krásný život, to by bylo NĚCO! To by bylo ono, to by byl ten správný život, který jsem si vysnila.

Teď ho jen dokázat uskutečnit.