Sousedská smrt

Každý okamžik, každou vteřinu na světě umírají stovky lidí. Víme to, a to je asi tak všechno. Nelze to prožívat. Nejde to prožívat, protože bychom se z toho za chvíli zbláznili a nebyli schopni každodenního rutinního chování. Ale především to nejde, protože ty lidi neznáme. Anonymita je krásná a nebezpečná věc zároveň. 

Pak jsou smrti, které se nás dotknou až na dřeň. Babička, manžel, kamarád, sestra, strejda. To bolí tak, že nemůžeme dýchat. Mění to náš svět, který už nikdy nebude takový jako byl. 

Pak jsou smrti, které nás spíše zaujmou. Známá zpěvačka, uznávaný spisovatel, cenami ověnčený sportovec. Takováhle smrt nás donutí opět otevřít knihu či si pustit CDčko a zavzpomínat na talent a dílo dotyčného. Co víc by si mohli umělci a veřejně známé osoby přát? Tohle je přece nejvyšší ocenění, jakého se jim může dostat.

Pak jsou ještě jedna úmrtí, a to ta, o kterých chci dneska psát. Osoby, které potkáváme denně v samoobsluze či se s nimi zastavíme na ulici, abychom prohodili pár vět o počasí, zanadávali na politiku, probrali, co se zase píše o Bartošové v Blesku či řešili rozvod plynu v ulici. Naši sousedi.

O těchto lidech víme, jaké kupují jogurty a kolik rohlíků k snídani. Jestli jsou šetřiví či rozhazovační. Víme spoustu o jejich osobním životě (D.V. - třikrát rozvedená, neschopná udržet si chlapa, kdo by s ní taky vydržel, v mládí krasavice, dnes hamounivá důchodkyně; J.K. - rakovina hrtanu, hraje na benjo, hezky zpívá, vždycky moc chlastal, oženil se pozdě, vzal si ženskou se dvěma dětma, dobře je vychoval; P.Č. - opustila syna, odešla za milencem do Prahy, vyhodili ji z práce, vrátila se).

Jsou to naši sousedi. Lidi, se kterými musíme vycházet. A když to nejde, je to peklo. Lidi, se kterými se dennodenně zdravíme a máme jejich život neustále před očima. Lidi, které si nevybíráme, ale ovlivňují náš svět. Sousedi. 

Platí to zejména na malém městě či na vesnici. Když máte s někým společný plot, jste spojeni, ať chcete nebo ne. Když u sousedů po pravé straně vyšetřuje něco policie, přijdou i k vám. Musel jste přece něco vědět, žijete tu vedle sebe třicet let.

Někdo má štěstí na dobré sousedy, dají se z toho vyvinout přátelské vztahy. S někým se vzájemně snažíte vyhýbat a tiše se tolerujete, jste prostě jiná krevní skupina, ale problémy nechcete ani jeden. Někdy bohužel natrefíte na prevíty, kteří vám ze života - asi jen z volné chvíle - chtějí udělat peklo.

V každém případě udržovat sousedské vztahy něco stojí. Čas, energii. Je potřeba hodně tolerance, dobré vůle, ochoty, ústupků.

Když do ulice přijede sanitka, všichni vyjdou na ulici, či sledují oknem, pro koho jedou.

Včera ráno umřel soused u nás v ulici. Za pár dní by mu bylo devadesát, požehnaný věk (kolikrát jsem to tak jenom od včerejška už slyšela?). Poslední zima nic moc, už po nemocnicích, infarkt a tak. Aspoň se moc netrápil. Smrt je opravdu často jediným vysvobozením.

Pan Oskar zemřel včera ráno, v nemocnici. Jeho dcera tam volala, vše v pořádku, za hodinu telefonát z nemocnice - a všichni víme, že když volají takhle ráno, sdělují jedinou věc - smrt. 

Během odpoledne to ví celá ulice, všichni pokradmu chodí do schránky, čekají na parte. Je důležité ho obdržet brzo, protože když někdo umře v pondělí, pohřeb bude ještě ten týden - a kdo z rodiny půjde? protože někdo jít musí, to se prostě musí. Padne na to den dovolené, ale to se nedá nic dělat. Smrt, ta nepříjemná komplikace.

Je to šestadvacet hodin, co pan Oskar zemřel. Všichni už to ví, všichni za něj udělali tichou vzpomínku, krátkou modlitbu či zapálili svíčku - každý podle svého. 

Je to pouhý den, co pak Oskar zemřel, a už se nemluví o něm, ale o jeho rodině. Že je divný parte (Jak tam mohli napsat zrovna tohle???), že je divný, že to je v obřadce (proč ne kostel, když pan Oskar tam chodil, vnučka nechce prý, je to nějaký divný, no nevim, nevim). 

Vzpomíná se, kdo umřel v ulici jako poslední před ním, kdo se teď stává jejím nejstarším obyvatelem...pomaloučku se řeč stáčí od mrtvého zpět k živým.

Do pátku, do pohřbu se toho ještě napovídá spousta. Pak se půjde dál, každý na své zahrádce, každý na svém dvorku, a tak se pan Oskar připojí k ostatním, co tvoří minulost naší ulice. Bude se na něj vzpomínat, na jeho činorodost a aktivnost, jak do posledka chodil s tenisovou raketou na zádech, na to, že to byl letec, co za války lítal v Anglii. 

Já osobně na něj mám jednu vzpomínku, která zůstává nejsilnější, není ale zrovna nejlichotivnější, tak si ji nechám pro sebe, protože o mrtvých se má smýšlet v dobrém.

Já jen, že je to smrt cizího člověk, co není úplně cizí, a je důležité to tak vnímat, uvědomovat si to. Však to znáte, každý nějakýho toho souseda máte.