Stránky

2019/11/15

Porod


Porodila jsem syna. Krásná věta plná života. Ale tolik bolesti za ní. Byl to těžký porod. Přeplněná porodnice, šoupli mě na čekačku na chodbu. Břicho bolelo, vysílalo šoky do těla, snažila jsem se hluboce dýchat, bylo mi do pláče, doktor nikde, byla jsem sama. To bylo v osmdesátých letech, tehdy nemyslitelné, že by tu se mnou někdo byl. Bylo to zlý, hodně zlý. Nikdy jsem o tom moc nemluvila, ale v noci mne to budilo léta. Dítě nepostupovalo, doktor řekl, že to zvládnu. Není to váš první porod, to dáte, my tu císaře neděláme.

Dopadlo to, jak to dopadlo. Hned nás s malým převezli do Motola, kde mu nožičku dávali do kupy. To je na žalobu, rozčiloval se tamní doktor, zdravý dítě, zastavený porod, oni neudělají císaře, zavřít je. Rozčiloval se celou dobu, co jsem tam s miminkem ležela, moc nám pomohl. Nechtěla jsem soud, právníky, peníze. Stačilo mi, bohatě stačilo, že synovi nohu zachránil, neměl mít následky. Chtěla jsem domů za starším dítkem. Tolik týdnů, ani ne dva roky staré, u babičky, beze mne. Stýskalo se mi. Muž pro nás přijel, když nás konečně pustili domů, odjeli jsme z Prahy, k mé mámě na vesnici, za starším synkem.

Předala jsem malého muži a vešla do dveří. Hledala jsem svého blonďáčka. Stál v rohu, nechtěl ke mě, držel se traktůrku, bál se, nepoznal mě. Neznal mě.

Bylo to těžký období. Pro všechny.

Žádné komentáře:

Okomentovat