Já se mám

Uvědomit si, jak se mám dobře. Ráno můžu spát do půl osmé, kdy vstává Ouško. Moje máma v tu dobu už dvě hodiny je v práci u dřezu, muž s Modřinkou vyrazili před pár minutami ven - na logopedii, do školky, do práce. Vstát, udělat si snídani, pomazlit se s Ouškem, pustit si podcast, trošku poklidit. V devět dorazí paní na úklid, tři a půl hodiny bude smýčit místnosti, zatímco já dám malého do kočárku, sjedeme si na Palmovku do Alf&Betu na cappuccino a buchtu, koupíme Angličana, chléb pro tetu, která zítra přijede, na snídani. Nakoupíme v Bille na dort, který mi k svátku Modřinka s mužem udělají, jedeme domů. Ouško usne, doma čisto, vyndám nákup, zapnu počítač, píšu tyhle řádky, mám (snad) hodinu volna. Potom se s Ouškem naobědváme, pohrajeme si, půjdeme do školky pro Modřinku. Vykoupu děti, bude večerníček, muž přijde domů, povíme si, jak jsme se přes den měli, budeme zahánět děti do postele, třeba v devět usnou. Pořešíme fotomagnetky či vybereme divadelní představení pro synovce s neteří, dárek k Vánocům. Zapovídáme se, budeme koukat do plamene svíčky. Budu unavená jako první, půjdu si lehnout, do nohou si dám hřejivý polštářek, spokojeně usnu. Snaha nezakrýt to hezký. Nevnímat jen hysterák, když Ouška přebaluju, drobky v kočárku, řev v autobuse, mračení Modřinky, která nemá svůj den. Rovnováha. Jeden den je lepší, jiný horší. Občas se naštvu, občas rozpláču, občas křičím. Vědět, že všechno je normální. Být na mateřské je emoce.