Na skle kapky

Za oknem má tvář, na skle kapky, za oknem ruch čtvrti. Těsnění okolo rámu odstraňuje hluk aut, dech lidí, zvuk startování motoru, zpěv ptáků, řeč lidí. Vytěsňuje z mého vnímání život. A tak si tu sedím, na okenním rámu, zabalená do huňaté deky, oči sledují, ostatní smysly bez podnětů. Uvnitř mne je podivně prázdno, celý den nic nemusím, jen ho přežít, jen. V celém bytě je slyšet jen můj dech a tikání hodin. Tik tik tik. Pravidelně pochoduje ručička. Tik tik tik. Muž přijde až večer, teď je teprve jedenáct. Venku se tvoří kola na loužích, bude ještě pršet. Jen ať prší, aspoň v tom nejsem sama. I když já už slzy nemám. Nemám chuť dělat si oběd. Budu tu sedět do večera, zase, než zarachotí klíče v zámku, ještě čtyři týdny, budeme sedět naproti sobě, mlčky, než bude čas jít spát, a co pak? Všichni říkali, netěš se, je to náročný období, ale je to ještě horší, šestinedělí je těžký, šestinedělí s prázdnou náručí je umírání duše.