Stojím na Vltavský,
stojím před výtahem, před sebou kočár, před ním paní v růžovém kabátě,
před ní kočár, takže taky maminka. Zmáčkne tlačítko přivolávající výtah a ihned
pumpuje lahvičkou přichycenou ke kočárku a čistí si ruce od bacilů z doteku. Přehnaně čistotná,
pomyslím si. Výtah cinkne, otevře nám dveře, růžová maminka tam vjede. Dělá mi
místo, abych taky mohla nastoupit. Jde to těžko, kola do sebe naráží, ale je
vůle, jsme tam obě i s kočárky. Děti spí, úzký prostor, čas na small talk.
- Chlapeček?
přikývnutí
- Krásně spinká.
- No, konečně.
úsměv
úsměv
Vystoupíme z výtahu.
- Jak je starý?
přemýšlení
- Sedm měsíců. Já to
nikdy nevím, když se někdo zeptá, musím počítat. On se narodil o tři měsíce
dřív, všude uvádíme korigovaný věk.
- Chápu. Mám známé, které
mají taky předčasně narozené děti.
- A ten váš? Taky kluk?
Jak je starý?
- Rok a čtvrt.
- Je veliký.
- To ano, už skoro jako
jeho čtyřletá sestra.
smích
- To znám. Já jsem s bratrem
o rok a půl, a když s námi moje máma chodila, všichni jí říkali, jak má
krásná dvojčátka.
Rozloučíme se.
Jedna jde doprava a druhá
doleva.
Já si sebou odnáším
dobrou náladu z mikro rozhovoru, připomenutí si, jak je fajn se nebát a
prostě si s cizím člověkem dát do řeči. Mám ale i ponaučení: nedělat
předčasné závěry, je to tak snadné, a často tak špatné. Jasně, že je maminka
přehnaně opatrná a pořád si myje ruce, když měla tak brzo narozené miminko.
Sedám k Antonínovi,
piju cappuccino, čtu Autismus & Chardonney, pouštím k sobě další krátké příběhy cizích lidí,
koukám do kočárku, myslím na svůj příběh, je mi hezky.
Žádné komentáře:
Okomentovat