Sněhová koule

Je zima, máš červené tváře, je sníh, boty se boří skrz bílou vrstvu, kulich, co škrábe, na hlavě, na rukách pletené rukavice, na šňůrce protažené bundou, ať je zase neztratíš, do rukou se ti zařezává provázek, táhneš sáňky, dřevěný, takže těžký, sníh začíná být mokrý, za pár týdnů tu bude jaro, dojdeš k brance a otevřeš.

Opustil jsi nebezpečí domova, stojíš pod kopcem, před tebou hlasitý smích, barevné bambule, šustění oteplováků, boby s brzdou, pár rodičů, a hlavně děti. Chtěl by sis jezdit po své dráze, jak jsi zvyklý, ale tam se koulujou nějaké holky, nezbývá ti, než jít mezi ostatní, vmísit se.

Na nikoho se nepodíváš, nikoho nepozdravíš, připravíš sáňky na kraj kopce, nasedneš, chytíš opratě, čekáš, až bude na dráze volno, pak se nakloníš, nohama odrazíš a jedeš. Svištíš si to, z okolí je šmouha, vzduch ti kouzlí na tváři úsměv, máš chuť si výsknout a najednou jsi na boku. Kluk s červenými boby do tebe narazil, zkazí ti to náladu, proto sem nerad chodíš, když tu jsou ostatní, jenže jindy nesmíš, táta zakázal.

Než se z toho vzpamatuješ a najdeš náladu na novou jízdu, přijde otravovat holka s copem, bez čepice, ta se má, že ji mít nemusí, pomyslíš si, pak se na ni zamračíš, protože po tobě chce, ať ji svezeš, a to ty nechceš, chceš si jezdit sám, jako vždycky, nic neměnit, být sám, v tom je tvoje spokojenost. Dívka se dá skoro do pláče, nevíš, co máš dělat, přijde ti jí líto, ale ještě víc ti to přijde nefér, cítíš se jako bys jí něco vzal, a přitom ona chce něco od tebe. Nakonec to nevydržíš a utečeš.

Riskneš to, jdeš na svoje oblíbené místo, snad holky s koulemi uhnou, jedeš svoji dráhu. Tady je to stejně nejlepší, dlouhá trať, málo vydřených míst, nelepí to tolik, užíváš si to. Slyšíš pištění, jasně že ty holky, uhnou, ale hodí na tebe koule. Trefí tě do obličeje, nečekáš to, studí to, pustíš provaz, vyklopíš se. Chceš se zlobit, ale zvonivě se rozesmějí a chystají si další bílou munici. Rukama zajedeš do sněhu, nabereš ho, stlačíš k sobě, tvaruješ. Hodí po tobě, hodíš po nich. 

Je to zábava, překvapí tě to, hrajete si, uvědomíš si, líbí se ti to. Tohle mysleli, když říkali, že mít kamarády je fajn, přemýšlíš, ale zase ne moc, musíš bojovat, přece neprohraješ s holkama, ale o výhru nejde, jde o hru. Je ti dobře, řeknou, že jsou Ela a Líba, řekneš, já jsem Tomáš. Chtějí svézt na sáňkách, nemáš problém, jedeš s nima, nejdřív s Líbou, pak s Elou, ta se ti líbí víc, má dlouhý, zrzavý vlasy a pihy na nose, Líba je taky fajn, má bezvadně křivý zuby. 

Setmí se, musí domů, na večeři, taky musíš, táta už určitě přijel z práce, přemýšlíš, co ho dneska rozčílí, proč tě uhodí, zamáváte si, ahoj, jdeš k brance, sáňky za sebou. Zítra přijdeš zas, už ne jezdit po ideální dráze, ale za nimi, zažil jsi tu chvíli dětství, smál ses.