Na cestě

Prší, stěrače stírají, špatně podřadím, auto nespokojeně zavrčí, jsou tři stupně, musím si rozepnout bundu, špatně se mi řídí, přidám na šedesát, rádio nepouštím, soustředím se. Vždyť jsem neřídila deset let. Ale dneska mne to popadlo, půjčila jsem si fabku od táty, jsem tu na dovolené, v Praze se mi všechno hroutí, vypadnout k rodičům na maloměsto, zodpovědné rozhodnutí mladé ženy, zbabělý útěk, to teď nechci řešit, chci se soustředit na silnici, bílou přerušovanou čáru, pravidla silničního provozu, něco co mne udrží myšlenkami pryč ode mne, od všeho. Co mne to napadlo, proč tam jedu, říkám si, hodím blinkr, zatočím volantem, kola se poslušně otáčí, kdyby takhle hlava poslouchala má přání, už jsem na státovce. Blížím se k vesnici mého dětství, tolikrát jsem tudy jezdila, že jsem měla pocit, že to tak bude navždy, že tu babička bude navždy.

Dušičky už byly před deset dny, to jsem si na babi ani nevzpomněla, řešila jsem místo toho Kryšpínovi kalhotky, tedy ne jeho, u něj, její, ať je to kdo chce, já blbá, scéna byla, pak nebylo kde bydlet, kde pracovat, kde žít, pro co žít, a to jsem chtěla dítě, s ním, sním, ale už ne, už jsem se z toho snu probudila, a tak jedu za babi, nebo spíš jen k hromadě hlíny, pod kterou ji kdysi šoupli. Stěrače stírají čelní sklo, moje ruka drží volant, zastavuji před hřbitovem. Třikrát se ujistím, že mám pořádně zataženou ruční brzdu, moje noční můra, že se auto, život, rozjede, kdy nemá.

Bundu zase zapnu, pás odepnu, zhluboka se nadechnu. Vystoupím, zabouchnu, dálkově zamknu, cvak, podívám se vzhůru. Malý prudký kopeček k hřbitovní bráně, vždycky jsem obdivovala ty babky, co sem každý den chodily, v horku, při náledí, přidržovaly se zábradlí a šplhaly si postěžovat svému Frantíkovi, Lojzíkovi či Pepovi na neposlušné děti, co málo vozí ukazovat pravnoučata, ale samy chtějí vidět jejich důchod. A přitom jim ometou hrob, vylejou zkaženou vodu, zasunou nové astry, utržené ráno, než začalo slunce hicovat, do vázy, vyplejou, hrabičkami urovnají hlínu, udělají křížek na pomník a jdou do Jednoty, pro máslo a poklábosit s ostatními ženskými. 

Tak na tohle myslím, když šplhám do tohohle kopečka, abych nemusela myslet na to, proč jsem se sem tak náhle chtěla, ne, potřebovala, vypravit. A jako špatná vnučka, nemám ani kytku, ani svíčku, ani hrabičky. Jen stojím nad hrobem, nevím, co mám dělat, tak sepnu ruce, i když se už dávno nemodlím. Koukám na zlacené, z půlky už oloupané, babiččino jméno, a je mi do pláče. Babi, nemůžu k tobě přijet na prázdniny, namažeš mi tlustý krajíc chleba, dáš na to vysočinu, večer si vlezeme pod duchnu, zapleteš mi vlasy do copu, budeš mi ukazovat starou fotku dědy, co máš na stolečku, abys ho měla pořád u sebe, i když ji nepotřebuješ, protože ty máš dědu pořád v sobě, v každém tvém nadechnutí slyším, jak ti chybí, v ruce budeš mít dřevěný růženec, začneš se modlit a přitom dáváš pozor, aby ke mně přicházely jen dobré sny. 

Babi, potřebuji tě, potřebuji, aby mi někdo dal teplo. Proč teď mám být já ta, kdo ho dává jiným, jak se to dělá, jak být tak laskavá, hodná, jak najít někoho, kdo bude se mnou už napořád, i kdyby byl mrtvý jako děda. Jak jsem se dostala do téhle slepé uličky, kdy si v osmatřiceti připadám jako malá holka, která nic nemá, nic neví? Začínají mne studit nohy, zahýbu prsty, i těmi na rukách, nesměle se dotknu mokré hlíny, ledabyle udělám tři křížky, ahoj babi, slibuji, že přijedu častěji, otočím se, dojdu k bráně, příšerně zavrzá, asi na rozloučenou, seběhnu kopeček, zabrzdím až o auto. Nasednu, na podruhé nastartuji, hodím blinkr, už se neotočím, jedu k našim, pro kufr, vrátím se do Prahy, nějak bude, jen to nevzdat.