Stříbrná

Cukroví plná lednice a skříň. V sobotu přivezla jedna babička, v neděli druhá. Plus pár našich výsledků snažení. Voní to cukrem, pečením, láskou, věnovaným časem.

EKG o Lásce a Ježíškovi. Sobotní večer ve dvou. Po více než čtyřech letech společně do Archy na náš oblíbený večer Rudiše a Malijevskýho. Stejně fajn jako před lety. Ochutnávka svařeného piva. Vážně to chutnalo jako svařák.

Vánoční trhy na Míráku. Trdlo pro malou muselo být. Poslední maličkost jako dárek. Vánoční výzdoba ve městě krásná.

Uvědomuji si, že více se svátky spjatými věcmi se dějí mimo víkend, ale ty tu nezachycuji. Možná chyba, možná to tak pojmu za rok, možná zůstanou navždy jen v deníku.

Očka dětí září, když rozsvítím výzdobu. Hlavně ten roční mně ukazuje, co všechno ještě musím zapnout. Když vidím tyhle okouzlené modré oči, dojetím zvlhnou ty moje.

O tomhle jsou moje Vánoce, o vnímání předvánočního času skrze dětský pohled a prožívání dětskou duší.

Už se to blíží, těšení roste do výše jedličky.

Slunce

Slunce má sílu. V létě ohřívá vodu v rybníce, pozvedá květy rostlin, vyvolává dobrou náladu. V zimě svým pohledem rozpouští ledové kry, vybízí člověka k mrazivé procházce.

Maminka jí povídala, že je její sluníčko. V dětství ji to potěšilo, v telecím období nad tím protáčela oči.

Kolem Slunce se točí náš svět, otáčí se kolem něj planety.

Pak maminka odešla a ona pochopila, že to bylo jinak. Maminka byla slunce, život celé rodiny se točil okolo ní. Neviditelnou, ale potřebnou silou.

K Slunci se nedá přiblížit, člověk by shořel. Kdyby ho nebylo, zmrzl by. Pomáhá nám právě tím, že k Zemi je ideálně daleko, aby jeho teplo sloužilo.

Ty jsi moje slunce. Řekla mu. Usmál se. Potěšeně, jako když to v dětství maminka řekla jí. Vůbec nepochopil, že mu tím chce říct, že jeho silný dotek pálí a vše ničí.

Večer je tma a měsíc.

Bronzová

Volala mi teta, teď, v pondělí, v poledne, akorát jsem uspala malého, že myje okna a nemá vůbec pocit, že se Vánoce blíží. A to je důvod, proč tyhle texty píšu, protože ty kouzelné adventní chvilky jsou malé a snadno se ve dni ztratí, a to já nechci. 

Mikulášská

Světýlka v oknech i na tújích v zahradách, obličej zabořený do šály, ruce do kapes, rychlé kroky. Jdu do školky, pro dcerku. Je už tma, půjdeme domů obezřetně, dnes chodí Mikuláš s andělem, ty Marušku netrápí, lehký strach je z čertů. Ruku mi silně tiskne, i když se tváří, že strach nemá, stačí, když kolem nás přejde muž v černé kožené bundě, hned se tep zrychlí. 
V půl páté chodíme ze školky často, ale dnes, když je den, kdy chodí nadpřirozené bytosti, je to jiný, to nás děsí i světla aut. Ve vzduchu cítím síru, povídám, snažím se nastolit tu pravou atmosféru. To teda ne, já ji necítím...já cítím kožich! Procházíme ulicí, povídáme si, šeptem, uslyšíme řinčení řetězů. Bojíme se, ale hezky to v nás trne.

První adventní

Je posledního listopadu, probouzíme se, venku sněží, Modřinka skáče, Ouško zvedáme do náruče, všichni koukáme z okna, předvánoční doba nám začíná.

Letos jsme se rozhodli si advent užít. A tak jsem v listopadu pobalila všechny dárky (jsou to drobnosti a knížky), upekli jsme s Modřinkou perníčky, plus máme hotový jeden nepečený druh. Pořídili jsme si hvězdu do okna, světýlka do dětského pokoje. Každý den zapalujeme svíčky a děláme si to hezký. Máme nachystaný adventní kalendář/adventní čtení. Abychom se dobře naladili, naplánovali jsme si na tento víkend návštěvu adventních trhů v Brně.

Předvánoční na semaforech

Motor hučí, na přední sklo dopadají kapky, teploty vysoko nad nulou, atmosféra hodně pod nulou. Jsou tu. Po roce zase Vánoce. To nám chybělo, pomyslí si Petr, ukazováčkem poklepává do volantu, uklidňuje ho to. Vytáčí to ale Mirku, která sedí vedle něho. Už osm let, jak neustále všem připomíná. Vždycky to řekne tónem, který vám prozradí, že neví, jak se to jenom mohlo stát, je to vůbec možný, a kroutí u toho nechápavě hlavou.

Když je ti pět, když je ti dvacet pět

Stojí na zahradě, mračí se. V ruce má hopíka, růžovýho, měkkýho, dobře skákajícího. Měla by mít radost a hrát si s ním. Nemůže. Není její. Půjčila si ho ze školky. Bez dovolení. Zítra ho tam vrátí, řekla si, když odcházela. Ale teď ji pohltila černota. Udělala něco zlého. Jenže napravit to může až ráno. Má hopíka, růžovýho, měkkýho, dobře skákajícího. Chce se jí brečet.

Rozhovor u výtahu

Stojím na Vltavský, stojím před výtahem, před sebou kočár, před ním paní v růžovém kabátě, před ní kočár, takže taky maminka. Zmáčkne tlačítko přivolávající výtah a ihned pumpuje lahvičkou přichycenou ke kočárku a čistí si ruce od bacilů z doteku. Přehnaně čistotná, pomyslím si. Výtah cinkne, otevře nám dveře, růžová maminka tam vjede. Dělá mi místo, abych taky mohla nastoupit. Jde to těžko, kola do sebe naráží, ale je vůle, jsme tam obě i s kočárky. Děti spí, úzký prostor, čas na small talk.

Já se mám

Uvědomit si, jak se mám dobře. Ráno můžu spát do půl osmé, kdy vstává Ouško. Moje máma v tu dobu už dvě hodiny je v práci u dřezu, muž s Modřinkou vyrazili před pár minutami ven - na logopedii, do školky, do práce. Vstát, udělat si snídani, pomazlit se s Ouškem, pustit si podcast, trošku poklidit. V devět dorazí paní na úklid, tři a půl hodiny bude smýčit místnosti, zatímco já dám malého do kočárku, sjedeme si na Palmovku do Alf&Betu na cappuccino a buchtu, koupíme Angličana, chléb pro tetu, která zítra přijede, na snídani. Nakoupíme v Bille na dort, který mi k svátku Modřinka s mužem udělají, jedeme domů. Ouško usne, doma čisto, vyndám nákup, zapnu počítač, píšu tyhle řádky, mám (snad) hodinu volna. Potom se s Ouškem naobědváme, pohrajeme si, půjdeme do školky pro Modřinku. Vykoupu děti, bude večerníček, muž přijde domů, povíme si, jak jsme se přes den měli, budeme zahánět děti do postele, třeba v devět usnou. Pořešíme fotomagnetky či vybereme divadelní představení pro synovce s neteří, dárek k Vánocům. Zapovídáme se, budeme koukat do plamene svíčky. Budu unavená jako první, půjdu si lehnout, do nohou si dám hřejivý polštářek, spokojeně usnu. Snaha nezakrýt to hezký. Nevnímat jen hysterák, když Ouška přebaluju, drobky v kočárku, řev v autobuse, mračení Modřinky, která nemá svůj den. Rovnováha. Jeden den je lepší, jiný horší. Občas se naštvu, občas rozpláču, občas křičím. Vědět, že všechno je normální. Být na mateřské je emoce.

Kapučíno & povidlová buchta

Jak se pozná skutečný čert, ví každé malé dítě. Na levé noze má kopyto. Jak se pozná pravá láska neví ani třicetiletá ženská, která ji hledá patnáct let. Nad tím právě teď dumá Jana Šturmová. Sedí na dřevěné lavici, nepohodlné, ale hipsterské, v kavárně nad drahým, ale prý dobrým kapučínem. Jednou rukou drží hrnek, druhou drobí buchtu, aby malému v kočárku ucpala pusu, ale zase mu nedala zbytečný cukr z pocukrovaného vrchu. Vedle ní kluci s dlouhými kabáty, skleničkou vody, všichni koukají do svých ultratenkých počítačů, nikdo si jí nevšímá. Možná ještě mohla vzít kus koláče pro Sáru, za chvíli pro ni půjdou do školky. Jenže by měla taky trochu šetřit, budou Vánoce, nějaké dárky by to chtělo. Že by i ona si mohla něco přát, to ji ani nenapadne. Poslední roky nakupuje jen pro děti. Kdyby jí Josef občas aspoň dal nějakou pětistovku navíc k výživnýmu, to ne. A teď když čeká jeho Lenka další dítě, toho ti její dostanou určitě míň. Napije se, polkne, ulomí kus buchty, podá do dětských ručiček, to vyvolá na baculaté tváři úsměv a Jana Šturmová najednou ví, co je to pravá láska - láska k dětem. Bez chlapa se v životě obejde, blbě, ale obejde, ale bez svých dětí, to ne, to už by nemohla. Malý začne vřískat, je přetažený, rychle do sebe hodí poslední přeslazený lok kafe a odbrzdí kočárek. Vyjede z kavárny, dveře se za ní potichu zavřou, nikdo si toho nevšimne.