Neděle první - Začíná to

Před nějakým časem (dny? týdny?) jsem listovala diářem a zapisovala si divadla, lékaře, povinné nákupy. Prostě co a kdy nutně musí být. Došla jsme až k adventnímu času - a automaticky jsem si zapsala na nedělní stránky text o adventu. Některé roky jsem je psala jiné ne. Letos tedy do nich  chuť je - čas méně* - ale budou! A protože čas utíká rychle, zde je první z nich:

Jen slovo

 „..řekni jen slovo a má duše bude uzdravena.“

Věta, která pro mne při bohoslužbě moc znamená. Vždy ji říkám jinak, než cokoliv jiného. Je v ní síla. V tom, že slovo je víc než něco jiného.

Občas se někomu zdá nepochopitelné, proč pro mne slova mají až takový význam. Tak proto.

„Ano.“

Chceš jít se mnou do kina?

Nechceš se nastěhovat?

Vezmeš si mě?

„Berete si zde přítomného..“

Ve vztahu je slovo ano tím zásadním. Tři písmena - a můžou rozhodnout o všem. Pokud někomu řeknete u oltáře/na úřadě/ v parku pod slavobránou ano, navždy jste spolu spjati. Bez ohledu na to, že se za rok rozvedete. Bude vás to provázet celý život. Proto nejsem typ člověka, který si užívá svatby - mám často pocit, že si lidé neuvědomují, jak závažný krok dělají. Opravdu to bude napořád? Tak proč mám pocit, že často lidé jen zkoušejí, zda to vyjde.

Vánoční dárek

Vánoce 20..

Štědrý den

podvečer

rozbalování dárků

Žádný balicí papír nešustí tak kouzelně jako vánoční. Snad, že obsahuje to dlouhé těšení, zdobení, vůni cukroví i jehličí. Roztrhl balíček, byl od Karolíny. Kožená peněženka. Potřeboval ji, jeho je odrbaná, byl rád, že ji dostal, nerad by chodil po obchodech a vybíral. Řekl děkuji, nahnul se a dal jí pusu.

Pod stromečkem zbyl poslední dárek. Už teď viděli, že je to kniha a že je od jeho rodičů (každý ježíšek má svůj jeden oblíbený druh dárkového papíru). Vzal ho do ruky, přečetl jmenovku a předal.

S Modřinkou na odběrech

Mít dítě přináší nejrůznější okamžiky. Štěstí, když vidíte jeho úsměv, mávání ručičkou, slyšíte smích. Nadšení, když poprvé zvedne hlavičku, přetočí se, udělá krok. Radost, když vidíte, jak rozbaluje dárky, jak víská a mazlí se s plyšákem. Nervy na pochodu, když vám už dvacet minut zdrhá bez plíny a vy ho ne a ne donutit, aby se nechalo přebalit. Nebo když urve lištu, dvacetkrát vyndá složené prádlo ze šuplíku.

Prázdno

Vrátit se domů a cítit prázdno. Může být něco horšího? Život je stejný, plyne za stejných slov, vět, témat hovorů. Stále mám smích (to s dítětem nejde jinak), stále se těším na mužův večerní návrat k nám. Stejné polibky na rozloučenou a přivítání. Vše vypadá jako před mým útěkem.

Ano, rozhodla jsem se vrátit. Ano, věděla jsem, do čeho jdu. Počítala jsem s tím, že to nebude snadné. Jen jsem nečekala v sobě díru. Dutou, bezbarvou, chladnou. Zatím jsem ji neprozkoumala. Co se ze mne ztratilo? Co obsahuje? Může růst? Desítky otázek mi víří v hlavě.

Život v tweetech a instagramových postech

11.10.

Dnes na Vosto5,ve čtvrtek na křest #bezjablka, v pátek a v sobotu na knižní veletrh v HB..a pak 14 dní u rodičů s Modřinkou. #plány #těšení

13.10.

Sbalit kufr je hned snadnější, když vám pomáhá roční dítě. Půlku věcí vyhází, druhou zmuchlá. Hned je více místa. #namaterske

Obří kufr, autosedačka, kočárek, batole a dva dospělí. To bude výzva pro České dráhy. #cestujeme #namaterske

Citáty v poznámkách

Koukám na plochu svého počítače, která se celá hemží barevnými lístečky s poznámkami. Co je potřeba koupit, co nezapomenout vyřídit, co mám v plánu v delším časovém horizontu, jaké knihy mě zaujaly a chci si je sehnat a přečíst. Zhruba každá třetí poznámka je nějaký výpisek z knihy či citát. A tak mě teď napadlo, že si je projdu, vypsané citáty sepíšu do jednoho wordového dokumentu a dám na blog. Třeba některá z uvedených myšlenek zaujme i vás. A když ne, aspoň si přečtete, co v tom obřím mraku vět a souvětí, které skrze mne proplouvají, mě natolik zaujalo, že jsem si to musela vypsat s tím, že se k tomu vrátím a že o tom chci přemýšlet.

Tak tady to je: 

První rok

Už třistašedesátšest dní jsem máma. Je to možné? Tak rychle to uteklo. Malý uzlíček, který skoro neotevíral očíčka. Zavinovačky, nažehlené pleny, ty nejmenší oblečky. Křtiny v lednových mrazech. Vítání občánků v prvních šatičkách. Náušničky, odlitky nožiček, tisíce fotografií. Radost z prvního přetočení, plazení, stoupání, lezení. Statisíce chvil radosti, štěstí, smíchu. Každý den držet Modřinku v náručí a dát jí spoustu pus. Hladit ji po hlavičce, když usíná. Dívat se na ni, jak je ve spánku nádherná. Její soustředěný výraz, když si hraje s hračkami. Světlé vlásky jako chmýří. Stovky hodin strávených na procházkách s kočárkem. Radost babiček a dědečků z vnučky. První svátek, první narozeniny. Dorty, dárky, svíčka, rozzářená očka.

Připadám si stejná. Furt jako holka, co čte a zajímá se o literární svět. Ráda a často chodím do divadla. S nikým jsem nepřerušila kontakt. Zvládáme koukat s manželem na filmy i seriály. Máme na sebe čas, povídáme si, stále, pořád a o všem. Ano, je to všechno v menší míře než předtím, na druhou stranu člověk je efektivnější a neprozahálí tolik času.

Baví mě stavět z kostek města a věže a hrát si s plyšáky. Stokrát přečíst říkankovou knížku. Honit po pokoji dítě, aby se mu nasadila plenka. Dávat mlíčko, křupku, oběd. Lechtat a poslouchat hlasitý smích malého děťátka. Vidět, že je šťastné a zdravé.

Neměnila bych. Být doma, když kolem vás se batolí miminko. Může být něco krásnějšího? Ne, zatajuji dech, abych trochu pozdržela čas, neboť to tak hrozně rychle utíká.

Vodácká láska

Pojedeš se mnou na vodu?

Tak touhle větou to všechno začalo.

Sportovní oblečení, seznámení s posádkou, mozoly na rukách, mastné zacuchané vlasy stažené gumičkou, jeho nakřivený úsměv, rozlámané sušenky, spaní ve zmačkaném vlhkém spacáku, protivnej hmyz, rozechvělé struny kytary, držení za ruku, piva v plastovém kelímku, štiplavý kouř ohně, záře v jejich očích, poklidná hladina řeky, ospalky po pár hodinách spánku, Ahoooj!, bílé fleky na obličeji ze špatně rozetřeného krému, nesmělost a chuť se osmělit, déšť zastavující pokračování vodní cesty, vášnivá pusa s příchutí léta, zlomení pádla, spálená záda, šprýmy na jejich účet od ostatních, probdělé noci, šepot vyznání, mokré oblečení, špinavé oblečení, hranolky a kofola ze stánku, konec řeky, poslední písničky, loučení.

Nemiluji tě.

A touhle to skončilo.

Nový měsíc

monolog na první dobrou

Nový měsíc. Dnes začal. Srpen. Můj měsíc. Vždycky to byl můj měsíc. Na jeho konci mám narozeniny. Slavím další číslovku, loučím se s létem, vibruje ve mně nejistota ze září, z něčeho nového.

Nový měsíc je takový malý začátek. Možnost do něčeho se pustit. Ne, to nepůjde. Nemám chuť, vůli, sílu, energii něco dělat, zkoušet, objevovat. A tak, aby aspoň něco bylo, píšu tenhle text. Protože už dlouho nepíšu. Chybí mi to? Já nevím, někde v hloubce ano. Ale zase si říkám, kdybych opravdu chtěla, tak si na to přece ten čas vyšetřím. 

Žiju všedností - snídám bábovku, sleduji svoje dítě růst, jeho první pokusy o cokoliv, jeho úsměvy, jeho pády, jeho řev, čtu, čtu hodně, užívám si to, baví mě to, čtu, mluvím s lidmi, sleduji sociální sítě, nahřívám se na sluníčku, telefonuji, dám si sprchu, jdu spát.