Amolety

Nechápu to. Jak jsem to mohla nepoznat? Do dnešních dnů si to vyčítám, a nikdy nepřestanu. Mohla jsem tomu třeba zabránit. Opravdu jsem to tenkrát neviděla, nebo si to jen nechtěla připustit? Že by to mohla být pravda, moje máma a  - nevím. 

Nakonec to muselo přijít - čelní náraz - velmi snadno si vyvolám ten večer v myšlenkách, kdykoliv, to nelze vymazat z paměťových kotoučům, vidím to jako scénu právě promítaného filmu - chladné dubnové odpoledne, šeří se, milé teplo jdoucí od radiátoru, jsem v kuchyni u sporáku, je mi příjemně, rozbíjím vajíčka, taková ta domácká pohoda, nemohu najít mouku, chci udělat Šárce palačinky, tak seběhnu o patro níž.

Bydlíme v dvougeneračním domku - moji rodiče, já se svým mužem, který se do chalupy přiženil, a teď i naše děti, pětiletá Šárinka a ještě v zavinovačce ukrytá Ivanka - zaťukám, vstoupím, mamka leží na gauči, má tu chladno, proč si nepustila topení, vždyť jsem jí přece řekla, že zatopím v kotli, otočím bílým kolečkem na maximum, za chvilku se to tu ohřeje.

Mamka podřimuje, přesto s ní zkouším mluvit, moc jejím odpovědím nerozumím, nějak mumlá, hledám deku, rozhodím ji, a přikreju ji, ať nenastydne. "Mami, prosím tě, jsi unavená, že teď spíš? Nemáš polohrubou, došla mi, dělám k večeři amolety, pak ti taky přinesu." Není schopná slova, usíná. 

A pak. 

Koutkem oka zahlédnu známý tvar, který je mezi pohovkou a stěnou. Láhev, zelená, sedmička, určitě její oblíbené veltlínské, prázdná. Prázdná. Přestanu ji rušit, protože je mi to konečně jasné. Máma je opilá. 

Stojím nad šedesátiletou opilou ženskou, která má obličej plný červených rozšířených žilek, která je moje máma, dcera vidící mámu ve stavu, ve kterém by nikdy neměla. Vím, že slabost pro bílé víno má, však jsem ji taky po ní zdědila (nebo mi ji během let snad prostě předala?). 

Těch lahví, co jsme vypily, klidně samy dvě, když jsme byly doma, i dopoledne si načaly flašku, proč ne, pohoda, popovídat, u toho trochu uklízet, napéct, zavařit třešně, pro zpříjemnění. Proč ne. Milovala jsem ty naše holčičí chvilky klevetění. Byly jsme si v tu chvíli tak nějak blíže, dokonce o klukách jsem s ní takhle nad skleničkou mohla vyprávět.

Je pravda, že v poslední době máma přišla často z práce vyřízená. Termíny hoří, neschopní podřízení, stěžující si klienti, tlaky ze stran vedení, prostě hrůza, potřebuji hodit nohy nahoru a relax. A hned si dala skleničku, na zklidnění, jak říkala. 

Já se k ní většinou docela ráda přidávala (že by to tedy byla moje chyba?), nekojím, takže jsem mohla, ale ano, trochu mne zaráželo, s jakým nadšením se po dveřích od lednice vrhla, lačně pila první doušky nakyslého nápoje, ale neřešila jsem to, jak říkám, také mám víno v oblibě. 

Najednou se mi vybavuje, jak jsem se na ni občas už i zlobila, že pije nalačno, že si načíná láhev i sama, hned poránu. Ale bylo to tak jednotlivě, tu a tam, nedokázala jsem si představit, že to nemá pod kontrolou, že v alkoholu hledá únik, podporu. 

Teď mi to tedy došlo, no jo, ale co mám dělat?? Dobrý pocit z fajn odpoledne je pryč, musím rychle nahoru, nemohu tam děti nechat dlouho samotné. Ze spíže si vezmu mouku, a ještě jednu jahodovou marmeládu, a rychle vyšlapu do patra k děckám. Tvářím se jako nic, dál posloucháme pohádkové písničky z cédéčka a spolu s malou zpíváme. 

V hlavě se mi ale honí černé myšlenky, celá mračna takových úvah, teď to nemá cenu řešit, nechám mámu vyspat, ale co pak? musím si s ní promluvit, otec je naštěstí na služební cestě (ten bude vyvádět!), tak ji takhle neuvidí. Zhrozím se, co kdybych dolů poslala holku a ona takhle našla babičku? Tohleto nepůjde, to se musí řešit. Řešit, řešit...ale jak?? Amolety se mi potrhaly, moc řídké těsto.

Druhý den promluva, máma vše zapírala, pak slíbila, že nebude pít, pak prosila, ať to hlavně neříkám otci. Nevěděla jsem, co je správné. Co když přeháním, bylo to jen jednou. Muž mi zrovna neporadil, nechtěl do toho moc zasahovat, jako vždy, tak nerad vstupuje do sporů, má rád svůj klid (prostě chlap). Nechala jsem to tedy být, stejně starostí bylo nad hlavu.

Točila jsem se kolem malé a mimina, pozorovala mámu, den za dnem, zdála se v pořádku, přiznávám, ukolíbalo mne to...ale pak jsem ji přistihla, jak pije potají, skleničku ukrytou mezi kompoty. Teď už jsem nemohla zavřít oči a nic nevidět. Musela jsem to udělat.  

Pak už to šlo rychle - jako rozjetý vlak, co nabírá rychlost. 
 

Řekla jsem to tátovi. Děsná hádka. On s mámou. Máma se mnou. Zapírání, výčitky, slzy, hrozby, obviňování. Třískání dveřmi, křik slyšitelný po celé ulici, divadlo pro sousedy. Pak klid, tichá domácnost. Nakonec to vykrystalizovalo, že máma potřebuje pomoc. Tak ji táta vzal k odborníkovi, chvilku si pobyla v nějakém zařízení, pak se vrátila. Připadá mi to už tak dávno, a přitom je to sotva pár let. Dneska naštěstí už nepije, ale rodinné vztahy se nám nějak nenávratně potrhaly...jako tenkrát ty amolety.