Večerní procházka

Jak já se na to těšila! Každý večer, když už slunce zapadalo za obzor, nedočkavě jsem začala poskakovat, ale snažila jsem se krotit, aby to nebylo moc vidět, a poočku pozorovala babičku, jestli už stahuje hrnec z plotny, sundavá zástěru, uhlazuje šatovku, do jejíž velkých kapes zastrkává kousky tvrdého chleba a hledá svůj lepší šátek. Ten už jsem samozřejmě měla připravený v pravé ruce a ochotně jí ho podávala. S úsměvem, teď už jsem se mohla projevit naplno, radovat se z nadcházející procházky. 

Vyrážely jsme každý podvečer směrem k vodojemu. Vyjít ze dvířek, pozor na prkno, neupadnout, jak to tady ta voda zase vymlela, musí se to opravit...no co vám budu povídat, uplynulo dvacet let, babička již není, vody tudy proteklo nemístně, přesto to zůstalo neopraveno, takhle smutně to často dopadá. Možná ne smutně, prostě jen dopadá.

Ano, k vodojemu, a ke skládce. Nebyl to vznešený cíl, a když jsme k němu došly, byl tam plot, takže jsme vlastně až k němu nedošly a musely se otočit nazpět. A dál jsme také nechodily, to už bychom se dostaly moc daleko od domu a moc blízko k sousední vesnici. Tak proč jsme chodily sem? Protože po cestě byla ohrada s koňma, proto ten suchý chleba v kapsách; kopec, který jsme v zimě s vesnickými dětmi sjížděli na pytlích nacpaných senem. Plno krásných stromů, nad jejichž rozmatitě tvarovanými listmi jsme ztrácely dech, jezdily dlaní po krásně tvarované kůře jejich kmenů, občas za to byly odměněny smůlou na prstech, ale to nevadí, to se umeje. 

Vyasfaltovaná silnice, po které se nám tak hezky chodilo, nejlepší to bylo po dešti, babičce se dobře dýchalo, vzduch byl svěží, vše bylo očištěno. Po cestě mluvila hlavně babička, a já jí skákala občas do řeči, občas utíkala od ní, občas do vlastního světa svých dětských myšlenek. Vypravovala o minulosti, že tady - koukej vpravo, hned za tím lesem - měly pole, než musela do družstva, že tam chodily její děti, moje maminka a její sestry na maliny, na houby, ale nejraději na borůvky; a strejda pro dřevo.

Občas jsme udělaly vyjímku a  vyrazily směrem na hřbitov, na který vedou dvě cesty. Já vždy preferovala tu skrytou, nepřímou, delší, přírodou. Chodilo se kolem jeteliště, hledaly jsme čtyřlístky. A že se jich tady dalo najít, i pěti, šestilístků, no prostě nádhera. Hodiny jsem se takhle dokázala zabavit, a babička trpělivě hledala se mnou, i když až dnes si uvědomuju, jak moc ji od toho musely bolet záda.

Ty prázdniny, celé léto, podzim, zimu, vše jsem trávila vždy tady, a jak ráda, takhle zpětně mě až udivuje jak těsný a plný vztah jsme spolu měly, a přitom o tom nemluvily. Ono by to do slov také dát nešlo, a taky proč?, důležitější je to prožít než popsat.

Do vesnice už jezdím málo, není důvod, a když tak je to autem, přizastavit na hřbitově, omést hrob, vyměnit vodu ve váze pro čerstvou květinu, pomodlit se a rychle pryč. Možná bych měla absolvovat tu cestu k vodojemu, ale zatím, a že již spousta času v řece života uplavala, na to nemám sil. Ale budu muset, protože jednou to chci ukázat svojí dceři. Seznámit ji s tím, kde její prarodina měla les, ukázat ji, jak je vrásčitá kůra stromů drsná a jemná zároveň, a jak silná je vůně rostlin, které se pletou pod nohy.

Chci jí to vše předat a vyprávět přitom o své babičce, o svém dětství, aby mě pochopila, protože tady jsem se objevovala já, tady je podstata mé současnosti, mé povahy, mne. Jen ještě nepřišel ten správný čas pro moji poslední procházku s babičkou.