Jsem zbabělec. Protože nejsem schopná Ti tohle říct do očí. Musím to tedy napsat. Kdyby jsi věděl, jak nesnadné to je! Odhodlávám se k tomu celý den, celý předlouhý den. Obrazovka na mne posměšně pomrkává, obcházím jí s krajícem chleba (máslo a jahodová marmeláda - domácí, od mámy; tak jak to mám ráda) v ruce a obcházím, ale nejsem s to zasednout a vyťukat to.
Tak tedy po návratu z práce, že by byl už příhodný čas? Teď jsem se už k laptopu posadila a prsty na klávesnici nastavila do správného postoje (tak jak nás to naučil v prvním pololetí na střední škole pan profesor Šídlo, ASDF levá ruka, JKLů pravá ruka, palce na mezerník, a hlavně se nedívat na prsty!), ale přesto jsem nenapsala nic, bříška prstů pohladila klávesová tlačítka a zase zmizela, nezanechala po sobě viditelnou stopu v podobě vět na obrazovce.
Odešla jsem si číst, musela jsem do kuchyně, v pokoji s počítačem bych nevydržela. I tak jsem se nesoustředila a četla jen pro čtení, ne pro to, abych si z něj něco odnesla. Po večeři krátká procházka a dlouhá sprcha. Pak (tedy teď) už nezbývá než opravdu zasednout a napsat to - protože si to musíš přečíst dřív než zítra vyrazíš do školy a potkáme se.
Zdlouhavě jsem popsala, jak nesnadné je pro mne Ti napsat těch pár slov, jak nesnadné je pro mne ublížit Ti, jak jsem se tomu vyhýbala, i když vím, že jiná cesta není, musíš znát pravdu.
Pamatuješ na loňský první máj? Tehdy jsme se viděli poprvé. A on už to za pár dní bude rok...čas, ten splašený kůň, kam pořád tak uhání?
Dobře, teď mi můžeš odporovat, známe se přece léta, ale copak to můžeš počítat, když předtím jsme se DOOPRAVDY neviděli? Jen spolužáci, co si půjčí tužku, když jim ta jejich dopíše, jen spolužáci, co s partou jdou po přednášce do hospody na jedno, jen spolužáci, co po skončení školy se neuvidí, leda tak na nějakých srazech po X letech.
Ale tehdy, tak příznačně na Petříně, jsme se uviděli. Stál jsi u bludiště, s uvřeštěnou mladší ségrou, já šla s Andym na procházku. Ti dva se do sebe zamilovaly na první pohled - tvoje sestra a můj pes. Jak k němu hned přiběhla, objala jeho hlavu, Andyho sliny jí stékaly na šaty. A Andy to vydržel!, ten pes, který nesnese ničí dotyk než můj, nepoznávala jsem ho. Později jsem si začala říkat, že to byl prostě osud. Ti dva nás měly spojit. Bez nich bychom se nezapovídali, nezmokli a nedomluvili si kino.
Děsná konina, tupá střílečka na vymytí mozku (ale dodnes Ti nevěřím, že se Ti to nelíbilo! Se přede mnou jen snažíš neztratit svoji glazuju intelektuála, jen nepovídej.) Kino jsme později oficiálně označili jako "naše první rande". Ale stejně, to setkání na Petříně bylo víc.
Jenže to je teď jedno. Protože je tomu konec, do roka a do dne se náš vztah rozpadá. Možná to nečekáš, a věřím, že Tě tento můj email ráno ve schránce překvapil, nikdy jsem Ti nepsala, moje lenost je pověstná. Ano, email asi nečekal, a rozchod už vůbec ne. Jenže nejde to jinak. Já totiž....vím, že mi to neodpustíš, ale přesto Tě o to prosím, kvůli tomu, co jsme prožili, zkus to, alespoň časem, moc Tě o to žádám....protože Tě budu mít vždycky ráda, i když se tomu asi Tobě těžko věří, když teď zjistíš, co jsem Ti provedla...
Co asi, vyspala jsem se s Igorem.
*
*
Vyspala jsem se s Igorem.
*
*
Ano, je to pravda.
*
*
*
*
*
Prosím dýchej, hlavně mi neomdli.
Asi jsi to tušil, ty naše vzájemný pohledy byly jasné všem. Jen nechápu, proč jsi nezakročil, mám takový pocit, že hlavně proto jsem to nakonec udělala. Ty jsi mne vlastně do jeho náruče popohnal. Ne, nechci svalovat vinu za to, co se stalo na Tebe, to chraň Bůh, jen, že jsi...nežárlil. Nebo jen málo. Nebo jen uvnitř. A já to neviděla? Taky je to možné.
Ano, vyspala jsem se s ním. Mezi námi je konec. Ano, jsem zbabělec, nedokážu Ti to říct do očí, mám se znovu omlouvat?
Vím, že máš zvyk číst si poštu před cestou do školy, takže vím, že když tohle teď pošlu, za šest hodin to budeš číst. A za další dvě se uvidíme. Potkáme se. Jak budeš reagovat? Jak já? Sklopím oči a uteču. Sklopím oči a zkamením. Nedokážu říct, co udělám. A o Tobě už vůbec ne. Jen Tě prosím vyhýbejme se sobě, ignorujme se. Promysli vše, já též. Vychladni, já se vzpamatuju...a pak si promluvíme. Vím, že musíme. Jen nemůžu teď. Dej tomu čas.
Děkuji za krásný rok plný nádherných zážitků, a ještě jednou se omlouvám, že jsem nám to takhle zkazila.
Jo, a Igora z ničeho neviň, vždyť to já svedla jeho...
ze života...
OdpovědětVymazat