Bohdan

Bohdan opatrně vezme za kliku, stiskne, otevře tak, aby prostrčil hlavu dovnitř kuchyně. Stihne vidět záda své ženy v modrém vytahaném tričku, jak stojí u dřezu, a pak se mu zamlží brýle párou a nevidí už nic. Popaměti rychle vklouzne do místnosti, zavře za sebou dveře, aby nebyl průvan.

Zaregistrovala ho Dáša nebo ho, přes písně linoucí se z rádia, neslyšela vstoupit? Raději promluví. „V kolik bude dneska oběd? Abych věděl, kdy se mám vrátit z pole.“ Dáša otočí kohoutkem teplé vody tak, aby přestal pouštět vodu do dřezu, a otočí se na něj. Kouká mu do tváře, ale nic neříká. Neví, co má dělat, a tak dál mluví, mluví. „Chci jet ještě posekat louku u sadu. Tak jsem chtěl vědět, na kolikátou plánuješ jídlo, abych to stihl.“ Dáša stále mlčí. Bohdana to znervózňuje, mluví proto dál. „Jestli nestíháš, tak bych mohl ještě vzít farářovu louku, včera navečer se tu stavoval a požádal mne, jestli bych mu ji taky neposekl.“ Dáša se zamračí, Bohdan automaticky přejde do obrany. „Co jsem mu měl říct? Starého chlápka s kolárkem přece nemůžu odmítnout.“ Teď se Dáša nadechuje, jednu ruku dává v bok, a konečně promluví. „Když ty seš na všechny hodnej, a pak tě využívají, si to může snad posíct sám ne? A ohledně oběda, jak to mám asi tak vědět, až bude tak bude, myslíš, že se tu flákám? Nevím, co dřív!“ Kdo Dášu nezná, tak by si teď o ní mohl pomyslet něco zlého, ale on ji zná a tak se jí nebojí. Tedy většinou. Ona jenom takhle hudruje, ale v jádru je to hodná ženská. „Na jednu hodinu to snad stihnu, dřív určitě ne.“  „Tak dobře, já se na na tu jednu vrátím.“ Pozpátku jako rak vylézá z kuchyně, rychle ať je pryč. Ani se nezeptal, co k tomu obědu bude. Nu což, dozví se to potom. „Vem si sebou minerálku a nezapomeň si čepici, ať nemáš pak úpal!“ zaslechne tlumeně ještě přes skleněnou výplň dveří.

Vyjde na dvůr, neochotně se vsouká do holínek, je mu v nich už teplo a to je teprve deset hodin. Dneska už sice není takový pařák jako byly v minulém týdnu, ale aspoň taky už nejsou bouřky a neprší, to je hlavní. Má totiž ještě spoustu práce, vzal si dva týdny dovolené, aby stihl všechno posíct a usušit. Každý večer s obavami kouká na předpověď počasí, a modlí se, aby nepršelo. Ale není to klasická modlitba, je neznaboh, jak o něm říkávala babka, jeho máma, když byla ještě živa. Těžko to nesla, ale on prostě nemohl. Ať si chodí do kostela, třeba denně, on ji tam klidně i doveze, ale víc, ať po něm nechce. No a pak umřela. Udělal jí pohřeb i s farářem a koňma, a od té doby se vírou zabývat nemusí už vůbec. Taky na to nemá kdy, na statku je spousta práce. Miluje ji, jen si říká, jak s časem přibývají křížky na hřbetě, že by těch hektarů taky mohli mít míň. Jeho a Dášiny ruce na to všechno přestávají stačit. A tak postupně pronajímají pole a louky družstvu, co se po revoluci přeměnilo na soukromý podnik, ale všichni tomu říkají stále družstvo, vždyť tam pracují titíž lidi.

Hodí kosu do traktoru a jede. Pes běží s ním. Rád seče, a suší, má rád vůni sena i čerstvě posečené trávy, má rád, že králíčci budou mít dobrotu, má rád plné sýpky, v tomhle se nezapře, je holt ze statku. Nepotřebuje rádio, užívá si samotu na louce, kam jen dohlédne nic než stromy a klasy obilí a ptáci mu k tomu prozpěvují, existuje něco hezčího? Kdepak, tohle je nejvíc, a za tu dřinu to stojí.

Však by taky neuměl přijít z práce a sednout k televizi. Kdepak, rychle do maštale, postarat se o bejčka a čuníky a dát chleba králíkům a vařit brambory a posekat zahradu a projednotit mrkev a jak to letos vypadá s tuříny?, zase jsou tu krtiny.... A tak pořád dokola, práce je pořád, někoho by to možná děsilo, Bohdana to uklidňuje, naplňuje. Naplňuje to jeho čas.

Dášu má rád, ona jeho taky, sice jejich svazek byl dohodnut rodiči, ale bylo to šťastné, brzy si na sebe zvykli a mají se rádi. Opravdu. Naučili se to. Sám od sebe by se asi neoženil, do hospody nechodil, pořád jen na louce či v chlévě, prostě nebyl ten typ, nepotřeboval si zajít do hospody na točený, když si mohl doma v klidu otevřít lahváče. Takže byl rád, že mu nevěstu tak nějak našli, dohodili. Bylo mu skoro čtyřicet a začínal být starým mládencem. Pro Dášu to muselo být ještě horší, neboť jí už bylo třicet, a to je pro ženu konečná. Její dvě mladší sestry dávno vdané, děti motající se kolem jejich sukní, není se co divit, že se Dáša chytila příležitosti a vzala si ho. Naštěstí to vyšlo, mají se rádi.

Jen ty děti, ty nemají. Mrzí ho to. Kvůli Dáše, je to mateřský typ. Kvůli sobě, komu předá statek? Ze začátku tomu dali volnost, i když na dětech začali pracovat hned po svatbě, to je pravda. Jenže rok uplynul a nic. Dáša, jako správná ženská, to vzala do svých rukou. A zašla za svým doktorem, který ji poslal na nějaká vyšetření. Moc příjemné to asi nebylo, ale vše dopadlo dobře. No tak hurá, pomyslel si Bohdan, tak kde je problém? Prý v něm, teď je potřeba, aby on šel na prohlídku. No tak to ani omylem. Rázně to odmítl, a nepřemluvila ho, i když plakala. Tohle prostě nepřicházelo v úvahu.

Uběhlo pár let, a nikdo už se jich neptal, kdy přijdou děti, s pomrkáváním, a naznačováním. Prostě čas šel, a i oni si přivykli. Občas když takhle večer sedí venku s Dášou, opékají buřty, na obloze svítí měsíc a spousta hvězd, zalituje. Teď se nám na klíně mohli choulit děti, ale klín je prázdný, jen upracované ruce složené v něm.

Uslyší kostelní zvony, vytrhnou ho z myšlenek, odbíjí půl jedné, rychle poslední dva tři máchy kosou a jde se na oběd. Copak asi tedy bude dobrého. Kéž by byl králík s knedlíkem. Houskovým.