Zvonek zazvonil. Prudce a nečekaně. Až mi sklenička vypadla z ruky a mléko rozlilo se po podlaze. Kocour si pochutnává na nečekané dobrůtce, už jazýčkem kaluž vylizuje. Jdu otevřít, pošťák. Přišlo vám psaní, mladá paní. Otvírám přízrak minulosti. Je od mého muže. Co padl minulý měsíc, píše, že se těší domů. Na mne a na dítě. Instinktivně přitisknu ruku na břicho, které je už ale dávno ploché.
Byli tady, muž a žena, osmnáct dní zpátky. Od té doby nesnáším zvonky, předzvěst špatných zpráv. S lítostí mi musí oznámit, že podporučík Igor Táborský byl smrtelně zraněn při tajné misi. Na tajném místě, s tajnými lidmi. Neřekli mi vlastně nic. Že prý nemůžou. Tak popřáli upřímnou soustrast, předali psí známky a vycouvali s pohledem na mé nadmuté břicho. Chtěli to mít rychle z krku, kdoví jestli je nečekali ještě podobné návštěvy, kdoví kolik jich tam při té jejich zas***é misi zůstalo.
Co uděláte, když zjistíte, že váš manžel je mrtvý? Chvilku stojíte v chodbě, koukáte do nikam, rukama si bezmyšlenkovitě pohráváte se známkami, a vůbec vám to nedochází. Jste socha. Pak se vám otře o nohy vaše kočka, a vás ten láskyplný dotek rozhodí, a zhroutíte se. Takový průběh byl u mne. Dosedla jsem na křeslo, v křečích, a řvala, řvala, štkala, nudle mi tekly, nestíhala jsem smrkat a oči osušovat. Ani na dítě jsem se nedokázala zaměřit, že bych měla být v klidu, abych mu neublížila.
Byli tady, muž a žena, osmnáct dní zpátky. Od té doby nesnáším zvonky, předzvěst špatných zpráv. S lítostí mi musí oznámit, že podporučík Igor Táborský byl smrtelně zraněn při tajné misi. Na tajném místě, s tajnými lidmi. Neřekli mi vlastně nic. Že prý nemůžou. Tak popřáli upřímnou soustrast, předali psí známky a vycouvali s pohledem na mé nadmuté břicho. Chtěli to mít rychle z krku, kdoví jestli je nečekali ještě podobné návštěvy, kdoví kolik jich tam při té jejich zas***é misi zůstalo.
Co uděláte, když zjistíte, že váš manžel je mrtvý? Chvilku stojíte v chodbě, koukáte do nikam, rukama si bezmyšlenkovitě pohráváte se známkami, a vůbec vám to nedochází. Jste socha. Pak se vám otře o nohy vaše kočka, a vás ten láskyplný dotek rozhodí, a zhroutíte se. Takový průběh byl u mne. Dosedla jsem na křeslo, v křečích, a řvala, řvala, štkala, nudle mi tekly, nestíhala jsem smrkat a oči osušovat. Ani na dítě jsem se nedokázala zaměřit, že bych měla být v klidu, abych mu neublížila.
Od té doby žiji jako ve snu, špatném snu, ze kterého se nedá probudit. Už nikdy. První týden vdovství jsem oslavila narozením Ivy. Věnuji jí veškerý čas, abych nemusela myslet na Igora, ale je to těžké, když se mi na mysl vtírají představy, jak se on naklání nad kolíbkou, jak on drží malou v náručí. Nejhorší je ta soustrast ostatních, ty jejich pohledy!, jak vás hladí, utěšují. Myslí to dobře, ale spíš to ubližuje, než pomáhá.
Číst dopis od někoho, kdo je už pár dní zasypaný hlínou, je zvláštní pocit. Zvláštní není to správné slovo, které to vystihuje. Ale copak takové vůbec existuje?
Nebýt Ivy nevím, co bych dělala. Takhle žiju, mám pro koho. Mám s ní budoucnost. Přesto radost ze života, ta průzračná, nezakalená už není. Navždy bude obsahovat zrnka písku, do kterých se vsákla Igorova krev.
Žádné komentáře:
Okomentovat