Prší, hustě, drobně, vytrvale. Jdu po náplavce, hledím na Pražský hrad, kapky mi smáčí vlasy, pronikají do plátěných bot. Hlavou letí posledních dvanáct měsíců, co všechno se stalo, co se prožilo, a hlavně přežilo.
Kabelka na rameni, není těžká, ale plná ano. Plná právě vyzvednutých léků, tolik krabiček, jejichž obsah mi umožňuje relativně normální život. Relativně.
Nevím, jestli má smysl hledat smysl bytí. Nevím, jestli existuje, a pokud ano, jestli ho chci znát. Možná, jednou v budoucnu, teď rozhodně ne.
Snažím se nevzdalovat „normálnímu životu“, neutíkat od běžností, neuzavírat se do sebe. Mám ráda dny, kdy mne pohltí obyčejné věci, více než kdykoliv v minulosti. Práce na seminární práci, tvorba prezentace, utřít prach v bytě, učení na zápočet, potřeba vyluxovat obývák.
Stále prší, stále jdu, náhle zastavím. Musím si zavolat. Potřeba sdělit nové informace, potřeba slyšet hlasy nejmilejší. Nemít pár dobrých duší kolem sebe, co bych dělala? Co by ze mne bylo? Byla bych ještě?
Nevzdávám se, ani překotně nebojuju. Kráčím dny, jak nejlépe umím. Snad, doufám, pokouším se o to.
Vypadá to, že obloha zůstane zatažená do noci, stále poprchává, mám ráda déšť, má svoji atmosféru, dokáže pohladit i poranit, tak často doplňuje moji náladu.
Už jsem úplně promočená, kalhoty přilepené na stehna, začínají ke mne doléhat zvuky z ulice, auta, tramvaje, doteď jsem je nevnímala, byla uvnitř sebe sama, ale už zase moje duše vyplouvá napovrch, přemýšlí o obyčejných záležitostech, těší se do kavárny, jak si dá s Lindou kafe a kousek bábovky. Hodiny budeme mluvit o literatuře, protože Linda skvěle píše a skvěle vypráví, a pak půjdeme na Hertu Müllerovou, poslechnout si o Rumunsku za Ceaušesca.
Bude večer, a tenhle den, který se dotkl toho nejniternějšího ve mne, půjde spát.
Ale teď rychle na tramvaj, ať mi neujede.
Žádné komentáře:
Okomentovat