Břicho

Dělá to, čemu se vždy smála. Stojí před zrcadlem, jen ve spodním prádle, rukou jemně hladí vystouplé břicho. Už je tak velké, nikdy by si nedovedla představit, že se může nafouknout do takových rozměrů, a to je teprve v sedmém měsíci. Dítě, uvnitř ní je dítě. Cítí ho, když kope. Už není sama, je to zvláštní pocit, že obsahuje dalšího člověka, vážně zvláštní. A trochu divný, i za ty měsíce si na to ještě nezvykla.

Uvnitř ní je někdo, kdo má ruce a nohy, kdo je s ní spojen šňůrou, někdo, kdo je na ni plně odkázán. Ona rozhoduje, co bude jíst a pít ten malý vetřelec, který jí roste v těle. Pravděpodobně ho živí dost dobře, když se rozpíná ve svém omezeném prostoru takovou rychlostí, že jí kůže praská. 

Ještě, že v dnešní době máme tolik farmaceutických firem, má pocit, že i kdyby byla jedinou zákaznicí, tak se pohodlně z jejích účtů za krémy uživí. Maže se denně, dělá to ráda, vždy měla slabost pro olejíčky a masti. Dvěma prsty projede růžovým kelímkem a nanese bílou hmotu kolem pupíku, nejdříve to zastudí, chvilku nechá působit, a pak pomalu krouživými pohyby mast roztírá.

Je jí osmatřicet, takže když chodí na preventivní kontroly a vysedává v čekárně, čas si krátí četbou letáků nebo pozorováním televize, hlavně se vyhnout pohledu na ostatní děvčata a paní, které tu s ní čekají na zavolání do ordinace. Je stará, aby měla první dítě, všemožná rizika, která hrozí, zná, to víte, prvorodička jste a v tomhle věku, musíme být opatrní, dnes to není jako dřív, ale i tak je to rizikové, říkají doktoři pořád dokola, jejich mantra. Kouká do letáku na další úžasný krém proti striím, kouká na prasklou červenou koženku na lavici, kde sedí, hlavně se vyhnout pohledu na ty, z jejího pohledu děvčátka, co jsou ve stejném požehnaném stavu jako ona. Pane bože, mohla by být jejich matka.

Ano mohla, v šestnácti, s tím klučinou z tanečních, co začínal tango úkrokem do strany a tak se vždycky na kraji tance rozpadli, a pak těžko hledali společný rytmus, s klučinou, co měl křivý nos, protože na něj v pěti letech, když si hráli s bráchou v posteli na vojáky, spadla televize a zlomila mu ho, s klučinou, který byl její první, s klučinou, který věděl o životě to co ona, tedy nic, proto žádná ochrana, a pak, když se jí měsíčky nedostavily, děs, že by mohla být těhotná. 

Nebyla, naštěstí, a tehdy zjistila, že nechce mít děti. Tento zážitek třítýdenních obav, než se ráno probudila se známou bolestí v podbřišku, jí ukázal, že děti nechce. Nebyl to totiž strach z toho, že je mladá, nedostudovaná, nezamilovaná, bez peněz, ale strach, že by se musela o někoho starat, soustředit se na jeho pocity a potřeby. Ujasnila si, že dítě nechce. A dalších dvacet let (je to možné, že už je opravdu tak stará?) se jí žilo dobře.

Tři vážné vztahy, dvě nešťastná zamilování, jedno nevydařené manželství. Vždy na začátku vztahu řekla, že dítě nechce, a čím byla starší, tím dříve to říkala, aby se partneři nebáli jít do vztahu s ní. Ve dvaceti to klukům bylo jedno, ve třiceti si oddechli, ve čtyřiceti – no ti byli zpravidla ženatí, tak tam to nepřicházelo ani v úvahu.

Ano, tak tohle jsem já.
Tak jak to, že teď je ze mne těhulka? (brr, to je slovo)

Žena s outěžkem.

Bez partnera.

Tak co se přihodilo?

Nebojte, povím, povím. Dlouho napínat nebudu, kéž by i ten méďa už to mé břicho nenapínal vícero.

Nevěřili byste, že jsou chlapi, co si neumí život bez dítěte představit. Tak možná, že věřili, máte jiné životní zkušenosti než já. Já znala od kamarádů jen stížnosti, jak se zhorší sex (kvalitou, ale hlavně kvantitou), jak ten malý vetřelec jen pláče, smrdí a jí. Jak je žena neupravená. A on na druhé koleji, to bylo pro chlapi snad nejhorší, že nebyli středobodem milenčina světa.

A já zrovna narazím na tu výjimku, co dítě chce.

(Tomu se říká pech.)

Jinak, že se se mnou rozejde.

Kdyby to byl kdokoliv jiný, neváhala bych, a hned ho z baráku vykopla.

Jenže…

……zrovna do tohohle

jsem se…

zamilovala.

Bláznivě. Šíleně. Naivně.

Šestkrát šest let už máš za sebou. Máš svůj rytmus, své zvyky, jsi zvyklá na jistý finanční standard, říkala jsem si, nechoď do toho, nic ti nechybí, přemlouvala jsem se. Marně. Chtěla jsem si přítele udržet a zdálo se mi, postupem času, jak jsem na tu myšlenku přivykala, že to dítě opravdu chci.

Tak jsem otěhotněla. Snadno, bez problémů. To bylo radosti. Přítel nadšen. Bohužel jsem ho znala krátce, a tak jsem tenkrát nedokázala ještě rozpoznat, že se nadchne pro vše…a stejně lehce jeho nadšení opadne.

Stalo se to, když jsem byla ve třetím měsíci. Po tom, co jsme se navečeřeli, a já sklidila jídlo ze stolu, mne vzal za ruku, a řekl, že se zamiloval. Teď je to ta pravá. Moje první otázka – kolik jí je? ho ani nepřekvapila. Dvaadvacet. Chlapi v padesáti jsou stejní, jak přes kopírák.

Vykopla jsem ho, na dělání scény jsem stará a nemám už na to sil. Takže teď čekám dítě, a potom, jestli se ještě nedomluvíme, soud o ně, protože se malého nechce vzdát.

Odříkaného největší krajíc. Tak se to říká, viďte. Proč jen ty přísloví musí opravdu platit. Za dva měsíce se pořádně do toho krajíce zakousnu, moc si přeju, aby mi chutnal.