Prsten

Nosila prstýnek, ze zlata, bílého. Nebyl snubní, nebyl zásnubní, byl něco víc. Byl všechno. Martin jí ho koupil jednou v sobotu, bylo to krátce před Vánoci, udělali si spolu procházku po centru, s úmyslem pořídit ještě nějaké drobné dárky. Překvapivě v obchodech ani nebylo tolik lidí, takže se mohli bez větších tlačenic procházet uličkami a vybírat. Lenčině sestře koupili stojánek na mobil ve tvaru Popelčina střevíčku, tátovi placatku.

Dokonce si zašli na oběd. Do čínského bistra na výborné nudle. A pak Martin řekl, že by jí chtěl koupit něco krásného, jen pro ni, ať si řekne, co jí udělá radost, ale že by byl rád, kdyby to byl šperk. Lenka nikdy řetízky, náramky ani prsteny nenosila. Občas dřevěné korále či z legrace plastové prstýnky, takové mega velké, hodily se jí k jedněm letním šatům. Jinak ne. Ale když viděla, jak moc si přeje jí něco dát, to nešlo ho odmítnout. A tak to tedy neuděla. "Víš co, tak vejdeme do obchodu a co se nám zalíbí oboum, to vybereme," odpověděla mu.

Nejlepší zlatnictví ve městě bylo na druhé straně náměstí než bistro, kde ještě stále seděli. A za půl hodiny zavírají! Tak honem, honem. Ve spěchu se zvedli, málem zapomněli zaplatit, a svižně překlopýtali po kočičích hlavách. Se zazvoněním vešli do obchodu. Ani tady nebyli davy lidí. Příjemná prodavačka, trochu při těle, takový ten typ laskavé maminky z filmů pro pamětníky. Nehledali nic konkrétního, jen obcházeli vytríny a dívali se. Něco se jim jevilo jako příšernost, kýč, vhodné leda tak ke kolotočům, něco bylo moc nevýrazné, něco bylo moc přezdobené, nic nebylo akorát.

A pak to uviděli! Trůnil si tam, kulaťoučký na nadýchané červené poddušce. S obtočeným hádětem kolem svého těla. Ráj. Eva. Jablko. Adam. Zrada. Bůh. To všechno z něj na ně vyzařovalo. Lenka ho chtěla. To byl on! Martin jí ho koupil. Celkem se mu taky líbil, ale ne tolik jako Lence, ale když viděl, jak je z něj na větvi, nebylo co řešit, byl její.

To se stalo na Vánoce v roce 2008, kdy spolu byli téměř pět let šťastní. Od té doby se to začalo nějak kazit. Více hádek, nepochopení, netolerance, neochoty k ústupkům.

Minulý měsíc Lenka konečně zjistila, co v tom vězelo. Martin měl už tři roky druhou rodinu, dítě, s Jitkou Komínkovou, dámskou krejčovou. Seznámil se s ní dva týdny před nákupem prstenu, jako by tušil, že se jí bude mít za co omlouvat, a proto Lence mermomocí chtěl něco koupit, vynahradit jí budoucí utrpení. Prsten, to hádě pekelné. Tehdy to tak nevnímal ani Martin, bylo to podvědomé. Lenčin výběr hadího motivu taktéž. 

Martin má stále rád Lenku, s Jitkou to bylo jen poblouznění, které pominulo. Leč zanechalo dítě, jako věčnou připomínku.

Včera Lenka ztratila prsten, ten symbol jeho zrady.

Je to znamení, aby Martina opustila? Nebo naopak ztráta prstenu představuje odstranění všeho zlého a možný návrat šťastného soužití? Jak si správně symbol ztráty prstenu vyložit, Lenka neví.