Den

Začíná to blednoucí oblohou, čerň noci ustupuje ptačímu zpěvu, lomozu popelářských aut a křičícím budíkům. Vstává, zalepené oči nutí, aby se otevřely a spatřily nový den. Čtvrtek. Ústa se sama roztahují, zívají si bez dovolení, ani si je nestihne rukou zakrýt, ale co, však je doma. Natočit vodu do konvice, pustit rádio a nechat na sebe vychrstnout první várku naspeedovaných moderátorů, neposlouchatelných písniček a hádajících se politiků. První pohled z okna, támhle se mračí, má si vzít sebou deštník?, otevřít skříň, najít oblečení, police naplněné různorodými kousky, stejně ale člověk sáhne po jednom z pěti nejoblíbenějších, vsaďte se; chvilku posedět na záchodě, při čištění zubů na sebe moc nehledět do zrcadla, vlasy stojí jak Einstenovi na známé fotce, tváře rudé, pomačkané jak u novorozeněte. Rychle srknout příliš horké kávy, trochu si spálit jazyk, políbit ženu na čelo, nakouknout do dětského pokoje, dvě postýlky do elka sestavené, mít radost, že tiše oddechují a že ještě můžou hodinku spát, trochu jim to taky závidět, i tu bezstarostnost s jakou pak vstanou, kdy ji on zažil naposled?, uvěznit chodidla do kožených polobotek, pořádně zašněrovat, ramena do těsného saka, obtěžkat se aktovkou, odemknout a vyrazit.

Seběhnout schody, odemknout dveře, otevřít a zavřít, ze zvyku nakouknout do schránky, letáky plné barev lákající na italský týden, nechá je tam, žena si je ráda odpoledne přečte, nastartovat, naštěstí už nejsou mrazy, to jsou rána s autem krutější, vyjet z ulice, právě zhasly lampy, pustit rádio, ze zvyku, tichu odvykl, prokličkovat uličkami předměstí, centrum, zařadit se do kolony, netrpělivé ťukání do volantu, předpověď počasí, občasné přeháňky, snad si ten deštník přece jen měl vzít, myšlenku přetne zpěv Madonny, vjezd na parkoviště, zabouchnout dveře, zamknout, klik, vejít do samoobsluhy, koupit dva rohlíky a půllitrovku koly, ať ten den přežijeme.

Vyjít z obchodu, popojít stopadesátdevět kroků k velké moderní budově, která tě vcucne, vyveze do čtrnáctého patra a po deseti hodinách, kdy tě vyždímá, tě na chvíli milosrdně zase propustí; hodiny mezi lejstry, zvonícími telefony, poradami, jednání s klienty, kterým musíte potřásat potící se ruce, usmívat se na ně, i když byste raději leželi v posteli, koukali na hokej, nebo jen čuměli do zdi, ale tak to nefunguje, takže nahodit úsměv a další pán na holení, hnusný oběd v kantýně, tvrdé maso, studené brambory, přezrálé rajče, potřeba odstranit chuť oběda, tyčinka Mars v horním šupleti a kafe z automatu je záchrana, párkrát dojít na toalety, někdy bez potřeby, zato s úmyslem uniknout na pár minut očím a ústům open office, uniknout.

Konečně venku, stát na parkovišti, mokrý od hlavy až k patě, nemůže najít klíče, dneska jim to vyšlo, průtrž mračen, vlézt do auta, a pryč, rychle pryč odsuď, pár minut a do člověka se dá zima, přijet domů, těšit se, že konečně klid, jenže děti, plno elánu, hádají se nebo si hrají?, těžko říct, prostě jsou hlasití, žena v kuchyni, voní to, teplo tam, polibek na čelo, stejné místo jako ráno, uběhlo tolik hodin, ale vrací se do stejného, co ráno odpouštěl, žena mu dá talíř plný dobrého jídla, prvního za celý den, na ledničce, bere si z ní pivo, připevněn lístek na páteční nákup, špagety, omáčka, lehký úsměv, jako by to neříkal.

Televizní noviny, sprcha, pohladit děti po vlasech, už zase krásně oddechují, vlézt do postele, žena už spí, rozsvítit lampičku, vzít knihu, dvě strany a písmena se slévají do jedné šmouhy, sakra čte to už třetí týden, venku už také světlo dne ustoupilo vládě noci, ptáci odpočívají před ranní směnou, lampy v ulici svítí, vše živé už se ukládá ke spánku, jen mladí a rozervaní snad ještě neodpočívají, zhasnout a dobrou, spát.

Ozve se budík, je tu další den, stejný jako včerejší, lišící se v detailech, pocitech, momentální náladě, za jiného počasí, jinak stejný, tak stejný, a bude to tak, pořád, pořád dál, deset, dvacet let, jen stárnout, bolesti kloubů, děti na vysokou, bude z něj dědeček, první infarkt, konečně mu bude státem umožněno nepracovat...a čekat na konec.

Často to řeší, každý jako malý mraveneček, jsme tak slabí, snadno zašlápnutelní, všichni vykonáváme, co máme, díky tomu přežíváme, protože tohle je dobrý, předvídatelný, proto dobrý, jsou horší scénáře; žena zemře ve čtyřiceti na rakovinu, přejedo ho auto a přijde o pravou nohu, vyhodí ho z práce, nebude moci splácet hypotéku, a tak začne pít. Tolik horších verzí svého života si dokáže představit, a pokud to tak je, tak je to pořád ještě dobrý. Jasně těch lepších si umí představit ještě více, narodit se nějakém Trumpovi, být rentiérem, žít u moře, stát se slavným bubeníkem v rokové kapele etc. etc. Ale to jsou sny, ne reality, ví to, sní, není si vlastně jistý, opravdu by to chtěl?

Říkáme si, že za den nic nestihneme, doženeme to o víkendu, o dovolené, to si to vynahradíme, jenže pak to neumíme, ano každodenní tuny povinností nás pohlcují jak kdyby je na nás vysypávaly z třímetrové výšky kontejnery se smetím, ale už dost, musí chvátat, takže rádio, zapnout konvici, uhladit stojící vlasy a vyrazit do práce.