uvězněný

v něčem žiješ

je to hrozně podstatný

stresuje tě to

nervuje tě to

jsi z toho celý nerudný

vypadneš z toho

kolotoče toče toče

vyhazov

a máš klid

proč že tě to předtím tak bralo?

nedokážeš nyní pochopit

Klára na úřadech

Klára se vdala. A tak jí nezbylo než to podstoupit. Úřady. 

Dojela s manželem na Vysočanskou stodevadesátpětkou, prošli automatickými dveřmi a stiskli příslušné tlačítko. Za odměnu jim vyjel papírek, který se jim vysmíval číslem 53 a tím, že před nimi je ještě 6 dalších čekajících zoufalců. 

Usadili se na nízké hnědé sedačky a čekali. Vysvobození přišlo už po 21 minutách, když zasvítilo na obrazovce číslo 53. Měli se dostavit k přepážce č. 4, tak se tam dostavili. Klára se protáhla úzkou mezerou mezi okýnkem a přistavenými židlemi. Manžel se posadil vedle ní. 

Paní v červené halence s drobnými kvítky na ně zhurta spustila. Bylo půl deváté ráno, Klára šla spát po půlnoci a stejně moc nespala, protože poslouchala déšť, který se jemně dotýkal parapetu v uklidňujícím tempu nepospíchajícího lorda na obědě, a protože řešila svoje vnitřní šerednosti, které se jí v hlavě odpoledne usadily a proháněly se tam a vůbec dělaly divočiny, a Klára je nebyla schopná zavřít za žádné dveře, do žádného šuplíku, nic s nimi nezmohla. Prostě a stručně, Klára nebyla připravená na uragán, který nastal.

Moje malá pražská svatba

Chtěli jen velmi malý obřad,
ovšem s velkým smyslem.
Robert Fulghum


Stává se to většině žen. Stalo se to i mně - vdala jsem se. 

(A samozřejmě za toho nejlepšího chlapa. No řekněte, který jiný by si mě vzal, i když neumím vařit a nečetla jsem Harryho Pottera?)

Jaký byl onen svatební den?

Klidný, pohodový. Slunečný, rodinný.

Chcete to podrobněji?

Probudila jsem se jako v každý jiný den, ještě si poležela, chvilku četla. Pak vstala, On měl již nachystanou snídani (tradiční houska na sladko). Nasnídali jsme se. 

Pak na mě padla nervozita. Ale jen pár minutek. On mě rozesmál, objal a vše bylo v pořádku.

10.30 příjezd kadeřnice. Milá Magda Miláčková.

Natočila mi vlasy, hezky jsme si popovídaly.

Byla trochu paf z toho, jakou tu máme pohodu, žádné stresy, chaotické pobíhání.

Pomohla mi do šatů.

Zaplatila jsem, odešla.

Byla jsem připravená. On si začal leštit boty.

Návrat

18.6.

Návrat z cesty je vždycky - nechci říct smutný, protože to není. Je to změna, návrat k běžnému životu (proč mi teď zní slovo běžné pomalu jako výčitka?), tak snad každodennosti.

Už jsme v Praze skoro 20 hodin. Kufr vybalen, pračka v zápřahu celé odpoledne, v hlavně stále zní angličtina, tělo vítá méně větrné a více slunečné počasí.

Měla bych psát. O cestě, o letišti, o ubytování, o tom, co jsme viděli, o tom, co jsme se dozvěděli, o tom, koho jsme potkali. Všechno bylo zajímavé. Pár zážitků až neuvěřitelných. A proto bych o tom chtěla napsat dřív než to vybledne a popisující slova už nerozluštím.

A přitom jsem uvězněná v dnešku. Na lavičce v parku čtoucí knihu Zadie Smith, stále s ní v Londýně, dozvuky zážitků v sobě. I dneska, i v Praze, se dějí zajímavé zážitky. I tady v téhle klidné čtvrti na okraji, i na té lavičce, kde sedím.

Přistoupil ke mně snědý chlap s báglem. Vysušený, potetovaný, obličej plný vrásek. Chtěl se dát do hovoru, mně se nechtělo, ale ani zbabělý útěk mne nenapadl. Dal se do řeči.

Jana a Kryštof

Jana si Kryštofa brala v roce 2010 a svatba to byla velkolepá a z opravdové lásky. Jana měla šaty barvy smetanové a kytici z fialových frézií. Kryštof šedý oblek a fialovou kravatu. Oba byli rozechvělí, když vcházeli do obřadní síně příslušné městské části. Oba byli dychtiví, když z ní vycházeli. Teď, teď to začne...ten opravdovej, dospělej život. Vytvořili jsme novou svébytnou jednotku, která je za sebe plně zodpovědná. Máme stejné příjmení a společnou hypotéku. 

Svatební šaty

nikdy jsem netoužila po svatbě

prstenu, šatech, vyzdobeném kostele

nelistovala jsem módními časopisy

nezajímaly mě vysoké účesy

svého přítele jsem nelákala do pasti

netrucovala jsem, že to chci a chci

být jeho paní, být jeho choť

nevadila mi představa, že moje dcera

jiné jméno než já má

Páteční cosi

Svět je jeviště. A já špatná herečka.

Čím déle spím, tím jsem unavenější.

Vyprat. Koupit housky. Vrátit knihy. Vystát frontu na poště.

Drobné úkoly dne. Za jejich splnění se ale jednička s hvězdičkou nedává. To je tak na trojku. Je to dobrý nutný.

Naštěstí je tu internet. Ach, vy virtuální osudy a příběhy, co bychom bez vás žili?

Sepisovat knihy na léto. Vědět, že je bez šance jen třetinu z nich přečíst. Vědět, že náhodou přijdou do cesty jiné, které dostanou přednost. Z jakého důvodu? Náhlý impuls? Téma zaujme? Hezčí obálka? Spíš se vejde do kabelky? Cokoliv.

Prázdné stránky, které měly být popsané. Nejsou. Nebudou? Zmizí zážitky z Brna, svatby, Londýna (?).

Kniha (Zadie Smith: Severozápad (dozvuk cesty minulého týdne)), na ní talíř (s velkým kusem melouna (spousta jader (černé slzy)) a nožem s černou rukojetí). Zátiší doplňuje sklenička s ouškem (coca cola zero).

Stačila by jedna fotka. Bylo by to jasnější. Ale já lépe ovládám slova než spoušť aparátu. Doufám. Je to ale dost?

Mlha kolem mne. Neuvažuji jasně.

Nic se mi nechce. Nikam se mi nechce.

Nechci mluvit. Nechci se smát. Nechci se bavit. Nechci se těšit. Nechci se obávat.

Nechci nic. Aspoň na chvíli. Než mlha odejde. 

V parku

Obyčejná středa. Obyčejná riflová sukně. Obyčejné činnosti. Návštěva knihovny, ze které si odnáším fialovou plátěnou tašku zase úplně plnou, až mě to řeže do ramene. Nákup v Bille, rohlíky, máslo, banány, nuda. Slunce, projít parkem, posadit se.

Park. Oáza. Voda, upravené cestičky, kachničky na hladině, mámy s kočárky. Děti s autíčky. Babičky s vnoučaty. Pán s francouzskými holemi.

Park. Rozléhá se mezi paneláky a rušnou silnicí.

Místo pro vychutnání zmrzliny.

Kačenky. Pulci. Mravenci. 

Bublající toky vody.

Ticho. Klid.

Samota mezi ostatními.

Otevřená kniha na kolenou, ale číst? Ne, rozhlížet se, hltat tvar listů, barvy květů.

Čas, noc, literatura

Jsou dvě hodiny ráno, měla bych spát. Nebo bych alespoň měla jít spát. Ale tváře rozpálené, únava těla není, únava hlavy utlumená coca colou. Právě dočtené dvě knihy. Komenského Labyrint a Vopěnkovi Nebarevné vzpomínky. Komenského jsem četla deset dní, Vopěnku jeden. On oddychuje, já potichu odhazuji peřinu a jdu ke svému Běláskovi.

Zapnu ho. Nahazuje motory a vrčí na pozdrav. Naskočí světlo obrazovky a můžu psát. Ale jak? Vždyť v poslední době nejsem schopna žádnou myšlenku převést do psané podoby.

Mám čas, mám čas a užívám si ho. A přesto mě trápí, že ho nevyužívám lépe. Nepíšu, nečtu (dost), nevěnuji se dostatečně domácnosti (i když jsem doma, stejně nežehlím, a už zase plný koš prádla, neměla bych už vyměnit povlečení?). Hlavou se honí tolik měla bych, musím, je potřeba. Proč je v ní ale tak málo chci, můžu, ráda bych?

Na Ještědu (aneb dva, co uvízli v oblacích)

"Je tohle fakt nutné?" ptá se mě Mirek. Můj Mirek. Kluk, se kterým jsem tři roky a právě jsme se ocitli na autobusovém nádraží v Liberci, kde nás vyplivnul žluťásek SA, který má v každé sedačce zabudovanou obrazovku.

Mirkův tón je podrážděný. Nechtěl sem jet. Nechtěl nikam jet. A když už, jel by autem. Tak proč tohle? Co jsem si to zase vymyslela? Věty a otázky, které mi pokládal posledních čtrnáct dní. Obvykle nemívám problém mluvit a trpělivě vysvětlovat, však jsem učitelka v mateřské školce, ale tohle jsem nějak nezvládla. Nenašla jsem slova, kterými vyjádřit svůj neklid, strach, srdcechvění, obavy. Ale obavy o co? O sebe? O něj? O náš vztah? O to, že nevím, kde se nalézáme? O to, že nevím, kdo je to MY? Možná tyto, možná úplně jiné. Já fakt sama nevím. Jen vím, že jsme sem museli. Sem, do Liberce, na místo naší první dovolené. A že to musí být stejné. Stejné ubytování, navštívit stejná místa, večeřet ve stejných restauracích...Jít po paměti našeho začátku..Proto bez auta, to by vše narušilo. Hezky budeme jezdit tramvají číslo tři, která je páteří našeho pobytu ve městě, protože má na své trase Zoo, botanickou i Horní Hanychov.