Modlitby po mexicku

Děj knihy se odehrává v mexickém státě Guerrero, kde žijí převážně jen ženy s dcerami. Muži utekli, povětšinou do Spojených států. Hlavní postavou a vypravěčkou příběhu je dospívající Ladydi. Dívka vypráví o tom, jak tady na hoře, kde už skoro nikdo nebydlí, přežívají.

Mají vykopané jámy, kde se ukrývají před příjezdem černých SUV. V těch jezdí překupníci drog a dívky kradou. Matky dcery stříhají nakrátko, černí jim zuby, zatajují jejich pohlaví. Přesto nemají sílu je ubránit. Ladydi vypráví příběh svůj, své matky, svých kamarádek. Dočteme se, jak zde probíhá výuka, jak se utíkaují schovat před postřikem, který shazují letadla, jak zmizí a už se nikdy nevrátí.

Úspěšný autor krimi románů

"Svítí mi na obrazovku. Copak takhle dá se psát?!" rozčiluje se stotřicetikilový úspěšný autor krimi románů. Zkřiví ústa a zatlačí rukama do stolu. Tím si pomáhá, aby vstal. Má velké břicho, obézní nohy jako novorozeně, jen to u něj není tak roztomilé. Jeho tváře vypadají jako torby, co ukrývají zásoby na celou zimu pro rodinu syslů. Pro několik pokolení syslů. Tento náš úspěšný autor krimi románů svoji podobu nikdy nepopsal. Nemá ji rád. Nemá rád, jak vypadá. Jeho detektivové jsou všechno vysocí, štíhlí, tmavovlasí - jo, to jsem zapomněla, náš úspěšný autor krimi románů má málo vlasů, vlastně jen po stranách, prostě vypadá jako Gargamel ze Šmoulů. Náš úspěšný autor krimi románů prostě nevypadá pěkně - a nikdy nevypadal.

Už jako malý nebyl hezké dítě. Bohužel mu to nezůstalo, stal se ošklivým. Proto začal psát. Nemusel chodit mezi lidi. A jelikož byl už jako pubescent raději doma než s kamarády na diskotékách (Kdo tam o něj stál, že? Rozhodně ne Robin, třídní kráska, královna všech plesů, víla jeho polučních snů) a tak se zavřel ve svém pokoji, koukal na Právo a pořádek, četl Doyla, snil o Robin. 

U moře

Jitka s Pavlem na dovolenou šetřili dva roky. Jitka vařila levnější jídla, přestala kupovat svoji oblíbenou Vlastu. Pavel se dokonce omezil jen na nejlevější desítku.

Splněný sen. Jsou u moře. Jitka s Pavlem už u moře byli. Kdysi dávno. Každý sám. Tedy se svými tehdejšími partnery. Jitka s knírkatým manželem číslo jedna, Pavel s barmankou Romanou, se kterou žil osm let. Spolu u moře nebyli, ačkoliv jsou spolu už čtyři roky. První dva roky jejich vztahu byly divoké. Jitčin rozvod, který se táhl, protože se s mužem navzdory oboustranné ochotě dohodnout se, nedohodli. A pak řešili bydlení. A pak nemocnou babičku. A pak...prostě pořád něco bylo. 

Láska. Co je to láska? Slepota jen!

Alie je pětatřicet, dokončuje diplomku a čekají ji zkoušky. K tomu má malou dcerušku a partnera Leandera, muzikanta, se kterým žije už deset let. To je na jednu obyčejnou ženskou docela dost. Je unavená, věčně naštvaná. Ale všechno se zlepší, až dopíše práci, až udělá státnice, až bude mít práci a příjem...až si Leander najde milenku. 

Už samotný úvod do příběhu nám ukazuje, že tohle není jen červená knihovna, ale příběh ze života, kterých se kolem nás odehrávají stovky. 

Alia je v šoku. Zhroutí se. Jak žít dál? Je to tak těžké. K tomu zjišťuje, že její přítelkyně mají ve vztazích zase jiné problémy, které je trápí (muž alkoholik, roky marné snahy o dítě).

"Proč spolu vlastně lidi chodí? Je to strach ze samoty? Pocit, že člověk potřebuje někoho po svém boku? Je láska jen označením pro nějaký druh tmelu, který drží lidi pohromadě? Občas se ten tmel prostě začne drolit. Logicky. Zatvrdne, povolí, odpadne. K tomu ale dojít nemusí. Dá se proti tomu něco podniknout. Naštěstí." 

Kombinace skleněného zvonu a párečku (pobásnění)

Minulost, spi. Nechci tě.
Tady a teď.
Jsem já.
Tady a teď.
Venku hezky.
Tady a teď.
Co je to platné, Sylvie.
Skleněný zvon kolem nás.
Tady a teď.
Napořád.

****

Esence

Když jsem před čtyřmi lety onemocněla, trávila jsem delší čas v nemocnici. Bylo to těžké a s nemocí budu bojovat celý život, ale o to tu dnes nejde. A o co tedy? Vzpomněla jsem si na jednu paní, co nám chodila vytírat, umývat koupelnu a vysypávat koš. Uklízečka. Pro nás bezejmenná postarší drobounká dáma, co si potřebovala popovídat. Jednou vyprávěla svůj příběh a jak to u lidí, kteří toho mají dost za sebou bývá, stačilo jí k tomu pár vět. "Můj syn, chytrej kluk, vystudoval tři vysoké školy. Pak se oženil. Jenže ho přejelo auto. A tak teď žiju sama s vnučkou." 

Co na to říct?

Únorový úhrn

Je to neuvěřitelné, druhý měsíc roku už je taky minulostí! No, nejvyšší čas ohlédnout se, co jsem během něj stihla přečíst, co říkáte?

Podle mých deníkových zápisků mi v únoru dělaly společnost stránky deseti knih. Které byly ty nej, že bych je doporučila i Vám?

Slovenská detektivka první ligy

I já jsem před lety podlehla severské krimi vlně, ale brzy mne to přestalo bavit. Detektivky jsem přestala číst úplně (čestnou výjimkou je moje milovaná Ann Granger). Přesto, v posledních letech jsem měla výraznou chuť si něco přečíst od Dominika Dána. Proč? Musí to být dobrý, říkala jsem si, podle článků na různých internetových portálech, podle ohlasů, které se ke mně dostaly. 

A nyní, když jsem si od něj konečně jednu knihu přečetla, můžu říct, nemýlila jsem se - je to dobrý! Je to víc než dobrý. Příběh je o sériovém vrahovi, který zabíjí nepravidelně, jen když ho osloví Hlas a ucítí vůni krve. Zabíjí ženy, ke kterým se dostává snadno, protože si vybírá ty, co žijí v prvním patře. Nechci tu popisovat, jak to dělá. Na mne dost silné kafe.

Bosa noha

Minulý týden mě fascinovala žena s plastovou panenkou na akademické půdě. Tento týden je to bosá dívka v metru. 

Potkala jsem ji včera, když jsem jela do Rudolfina vyzvednout lístky na květnovou Zkoušku orchestru, vypůjčit si nové knížky v Ústřední knihovně, posedět nad horkou čokoládou s manželem a Alicí v kavárně, a pak strávit dvě úchvatné hodiny na přednášce pana profesora Hilského o Shakespearových sonetech. (Úžasný program, povím vám!)

Potkala jsem ji na přestupu z červené na zelenou (nejsem Pražák, pokud jste dosud pochybovali, teď máte jistotu, o metru mluvím v barvách!). S vlnou lidí jsem se snesla ještě níž do podzemí, opřela se o stěnu a čekala na příjezd soupravy. Nechtělo se mi číst, poslední dny mne knížky nedokáží upoutat, nějak si vystačím s vlastními myšlenkami. 

Žena z polední pauzy

Sedím po sezení na dopolední výuce v oblasti psychologické ve druhém patře na chodbě. Je tu klid, dobíhá zkouškové, to jen my, co chceme vědět minimum o učitelování, jsme tu. Vyndávám z tašky knížku, chci si číst. V noci, tma tmavá, manželovo pochrápávání, kulaté světélko lampičky, kulisy mých nocí, v noci jsem ji rozečetla. Denemarková, Příspěvek k dějinám radosti. Slovní obraty, slepená spojení, byla jsem polapena v tom děsivém příběhu od samého začátku. Teď v něm chci pokračovat. Dostat se na magickou hranici první stránky s trojciferným označením. Čtu si o vlašťovkách, vpouštím se do slov. Jsem na chodbě plné zelených židlí po obou stranách. Ticho. Ani hodiny tu netikají. Hlavu mám skloněnou, nenadzvedávám ji. Registruji míjející nohy, co přecházejí z přízemí ještě blíž k oblakům, než jsem teď já. Tu si vedle přisedne kluk a čte si. Tu si tři holky položí kabelky, vypijí horkou čokoládu, debatují o zkoušce. Připadám si jako při sledování filmu. Postavy se míhají, mizí, objevují se, jsou to kulisy k mé četbě.