Svatební noc

„Byl to nádherný den, viď miláčku,“ říkal Arnošt, když bral Lauru do náruče. Poprvé svoji ženu nesl přes práh. Do svatebního apartmá. Kde je čeká svatební noc. Když plánovali svatbu a došlo na otázku nocování, rozhodli se, že zůstanou tady v hotelu, v místě obřadu, a hlavně, že si chtějí svatební den i noc užít, a proto to nebudou přehánět s alkoholem. Tak aby se ze svatební noci nestala jen noc unavených nohou a vyspávající kocovinu.

Samozřejmě, že spolu před svatbou spali, vždyť tvořili pár po pět let. Už když se poznali, nebyli panic ani panna. Ale oba cítili, že svatební noc je něco jiného. Hlavně tedy pro Lauru, neboť pochází z katolické rodiny. Když to kdysi dávno řekla Arnoštovi, tak se tak hlasitě rozesmál, až mu zaskočily špagety s boloňskou omáčkou, které právě v restauraci pojídali. 

Minutěnky

Pít růžové víno, s kamarádkou, sousedkou v lavici po celou střední školu, pít růžové víno, s kamarádkou, v Praze, v Louvru, našem oblíbeném místě, pít růžové víno, s kamarádkou, a vidět, že stárneme, přestože jsme stále mladé, pít růžové víno, s kamarádkou, a neřešit už zápočty, testy, zkoušky, pít růžové víno, s kamarádkou, a řešit hroznýho šéfa, a málo dovolené, a svatbu, pít růžové víno, s kamarádkou, a nevědět, o čem si tu budeme takhle povídat za dalších pět let.

Konec léta

Konec léta. Doba, která přináší nejvíce melancholie, smutku, těšení i obav z nového. Doba, která přijde, po horkém i mimořádně chladném létě, rychle. Lusknutí prstů, které je sotva slyšet. A je to tu. 

Listí stromů se zabarvuje, kaštany se vylupují ze zeleného obalu, papírnictví praskají ve švech pod poptávkou obalů a sešitů.

Karla tohle období měla ráda vždycky. I teď si ho vychutnává.

Sedí na nově opraveném balkónu, na nově koupené malé bílé židličce z Ikei.

Je brzké ráno. Je neděle. Všude je ticho. Auta ještě spí v garážích. I její muž ještě spí.

To znamená, že je opravdu brzy, neboť muž vstává dříve než ona.

Jenže dneska Karla zaslechla to lusknutí.

Rukama se objímá a přejíždí po novém zemitě hnědém svetru.

Zdi

bylo mezi námi tolik problémů

tvoje žena, moje děti

všechno jsme vyřešili,

všechno zvládli

a teď tu stojíme

před nevymalovaným pokojem

holé zdi před námi

čeká nás budoucnost

snad bude stát za ta

všechna ublížení,

co jsme provedli

********

Zvuky za oknem

Někdo řeže dřevo. To ji přenáší domů. 

Vysočina. Zahrada. Pes.

Člověk si pamatuje to dobré. Naštěstí. A tak rád vzpomíná.

Protože i když se mu nedělo nic špatného, tak....

.... i to málo, ty malé problém a trápení,...

                    ho hodně ničily.

Ale to už je pryč. Z malé nejisté holky vyrostla velká nejistá žena.

Jablečná

v sobotu na trhu kupovala jsi si jablka,

když v tom jedno zakutálelo se ke mně,

zvedl jsem ho a podal tobě,

od té doby nakupujeme jablka spolu

každou sobotu, na trhu

v dešti, slunci i sněhu

nakupujeme jablka spolu

Pauza

Divadelní hra - Aktovka

Postavy:

OTEC      – 35 let, pracuje ve fabrice u stroje

MATKA  – 32 let, ve vysokém stupni těhotenství

DCERA   – 10 let, má ráda růžovou barvu

SYN        – 6 let, těší se do školy

Odpočívadlo podél rušné dálnice, u lesa, ve tři hodiny odpoledne. Je tu dřevěná otlučená lavička, je celá počmáraná a lezou z ní hřebíky. Slyšíme projíždějící auta. Po chvíli jedno z nich zpomaluje a zastavuje. Slyšíme zvuk bouchnutí dveří a hlasy, které se postupně zesilují, jak se postavy přibližují odpočívadlu.

OTEC: To se mi snad jenom zdá. Vždyť zastavujeme každou chvilku. 

            To to fakt nemůžeš vydržet.

MATKA: Nemůžu, kdybych mohla, tak to vydržím. Myslíš, že mne baví furt

                lítat na záchod. A kor do lesa? A navíc, za to můžeš stejně ty. Já už 

                do třetího jít nechtěla.

Zamotaná šála a jiná čtyři dějství

Vyšli si, Tomáš s Marikou, na procházku, podél řeky, že vezmou to. Jdou pomalu, sledují Vltavu; vlny, parníky, bujarou zábavu.

Kam je jejich vycházka dovede? Snad je na scestí hříchu nesvede!

Copak je to hřích mít někoho rád? Ano, podle mnohých nepřejících bab!

Však Tomáš s Marikou určitě neprohloupí, a užijí si zábavy, dokud jsou ještě mladí a zamilovaní.

**************

Na rozepsání

Sedím na večírku nebo stojím úmornou frontu v Bille a trpím, že nemůžu psát. Mám volný týden a nic pořádného nenapíšu. Štve mě, že nemůžu psát. Jednou nemůžu psát, protože nemám čas; podruhé proto, že mi to nejde. 

Dneska zase. Volný den. Vyrážím ze sedmého patra v devět dvacet pět. Výtahem jede i paní sousedka Hromová. Prý pro noviny. Má je ve schránce. A jak se prý nám spí? Nedá se, viďte. Ona do půl páté nespala, teď se v půl deváté probudila, a je jak praštěná. To je tou střechou, má kamarádky v pátém a třetím patře, ty tam takový hic nemají. Ona by raději byla pořád na chalupě, ale kvůli rehabilitacím nemůže. Koukám na ospalá očka paní Hromové, něco spíše neslyšně a ze slušnosti odpovídám, a nebo aspoň přitakávám. Po vyjití z výtahu se rozloučíme. Ona jde vlevo, já vpravo. Otevřu dvoje vchodové dveře a zamířím k odpadkům. Vyhodím žlutou igelitku s kelímky od jogurtů do plastu, a pak pytel od kočičí výplně do jejich záchůdku napěchovaný účtenkami a obaly od čokoládiček After Eight, které má můj muž rád, do papíru. Zamířím k autobusové zastávce, což znamená opět projít kolem vchodových dveří. U nich stojí paní Hromová a prohlíží reklamní letáky, které zůstaly v krabici před vchodem. 

Děda Drábek

Děda Drábek sedával na lavičce, nohy daleko od sebe, břicho mezi nimi, lokty v záplatovaném svetru, co mu upletla v roce padesát čtyři jeho nebožka žena Anežka, položené na bolavých kolenou, měl je obě operované, jedno po druhém, obě mu měnil dnešního času hejtman Karásek, jo, dal se na politiku, škoda tak šikovného ortopeda, celý naše městečko toho lituje, každej chodil k němu, i já se skoliózou, pamatuji si, jak mlátil do psacího stroje dvěma prsty, to teda dělají všichni lékaři starší generace, návštěvy u něj v ordinaci byly vždy zážitkem, ale to čekání, to bylo strašně dlouhý a úmorný, teda to čekání v čekárně, žádný jméno nesedí na věc tak jako čekárna na čekárnu, to se fakt někomu povedlo, ale jednoduchý věci bejvaj prostě nejlepší, byla to teda úmorná čekání, že vás ani netěšilo, že se vyhnete dni ve škole, protože když se sečetlo čekání v čekárně, opisování poznámek a doučování látky, co člověk neslyšel, a tudíž hůř lezla do hlavy, tak se není co divit, že ho to netěšilo, ale co to tu vykládám, na tom nesejde, tady jde o dědu Drábka,