(O)ceněné štěstí

Jsem šťastná?

Ano.

Třeba teď.

Sedím u okna. Koukám na první sněhové vločky této zimy. V náručí držím svoji šestitýdenní dceru, která se začíná usmívat. Jsem relativně dobře vyspaná, v místnosti je krásně teplo. Manžel mě při odchodu do práce políbil. Posnídala jsem mámin štrúdl, popíjím oblíbený borůvkový čaj. Dopoledne přijde paní na úklid, a pokud malá usne, budu mít čas chvíli si číst.

Takže ano, jsem šťastná.

A vím to.

Nestačí mít štěstí. Je důležité o tom i vědět. A snad ještě důležitější je umět ho prožívat. 

Sváteční ráno

aneb okamžik štěstí

Je všední den uprostřed týdne, ale není úplně tak všední, zároveň je totiž státní svátek. A to je dobře, protože manžel zůstává doma. Čeká nás pohodový den. Modřinka se probouzí (po dvou nočních krmeních) v půl deváté. Manžel i já bychom ale ještě tak spali! Probíráme se těžce, pomalu, velmi velmi pozvolna. Modřinka naopak rychle. Z pobrukování přechází do řevu. Má přece hlad! Manžel se překoná (je úžasný!) a vstane. Já si beru malou k sobě do postele a snažím se ji konejšit, než připraví lahvičku s mlékem. Moc to nepomáhá, připadá mi, že je v kuchyni hrozně dlouho. Pak ale přijde, od Modřinky mě vysvobodí, a když jí dá savičku do pusinky, rozhostí se v ložnici klid a mír. Ona baští, my si povídáme. Tyhle ranní dialogy, kdy já ani nevím, zda něco říkám či si to pouze myslím, či nám sdělované informace unavená hlava nezpracuje, a tak si vše říkáme třikrát, by se hodily do absurdního dramatu. Úplně to vidím, já bych se tomu v hledišti smála.

Po krmení manžel bere Modřinku do dětského pokoje, aby ji přebalil. Já jdu zatím vysterilizovat lahvičky, ať jsme na další krmení připraveni. Poté co vložím sterilizátor na pět minut do mikrovlnky, jdu za mými drahými do pokoje. Strašně ráda se dívám na to, jak manžel přebaluje. Mívá vtipné komentáře, Modřinka vytváří ksichtíky.

Smutno

Jsem smutná, hodně smutná. Vybíhám do ulic. Utíkám. Před svojí slabou duší. Na mé tváři se míchá déšť se slzami. Zastavím se. Není kam jít. I kdyby bylo, nic se tím nezmění.

Cizí minulost ovládá moji přítomnost. Neumím si s tím poradit. Míjí mě maminka s kočárkem, děda o holi, babička v šátku. A já míjím sama sebe.

Odpoutávám se od svého života. I když nechci. Nedokážu ho udržet ve své hrudi. Těžce se mi dýchá. Déšť ustává, slzy zasychají.

Straka odlétá z vršku stromu. Musím se vrátit, zastávat své povinnosti. Doufat, že se vše poskládá do krásného obrázku, kterým to bylo na počátku. Věřit.

Přirozenost

to je neuveritelny ze uz mate baby

Je noc, manžel ještě není doma, Modřinka spí v kolébce, sedím na gauči, u notebooku. Píšu si se sestřenkou, která už několik let žije na druhém konci světa. Občas nás počítače ještě spojují. Samozřejmě, že se podstatná část konverzace točí okolo Modřinky.

Jak mám vysvětlit, jaké to je, když se vám v životě objeví nový malý tvoreček? Hledím z okna do tmavé noci a snažím se najít slova, která by se alespoň dotkla skutečnosti.

Je to změna, ale nepřipadá mi to jako velký zlom, je to takové pozvolné, vše jde krok za krokem...je to přirozené.

To je to správné slovo!

Procházková

Je to součást každého dne. Nachystat fusak a kombinézku. Přenést malou z kolébky. Zababušit ji. Vytočit se z dětského pokoje s kočárkem na chodbu. Přivolat výtah. Sjet dolů. Dostat se přes dvoje vchodové dveře. Uf, konečně venku.

Konečně začíná procházka.

Je hezký podzim. Slunce svítí, listí se zabarvuje do krásných odstínů. Po zemi jsou spadané kaštany, tak krásné ve své novosti. Neodolám a sbírám. Dávám do kapsy. Hladím. Uklidňují. Hřejí.

Listí šumí pod nohama svoji listopadovou písničku. Jedu uličkami mezi rodinnými domky. Krásně jsou osvětleny poledním sluncem. Každou chvíli se zastavuji a nakukuji do kočárku. Už zase si Modřinka přetáhla plínku přes obličej. Nerada se nechává rušit světlem při spánku. Dávám prst před její malá ústa a čekám na závan teplého vzduchu. Ano, dýchá. Můžeme jet dál.

Potkávám sousedku. „Zrovna jsem na vás myslela. A vy už jste porodila? Už před měsícem? No vidíte, a já to ani nevím. A jak se jmenuje? Krásné jméno. Můžu se na ni podívat? Já už bych tak chtěla vnoučata, ale ten můj pacholek, a to už je mu prosím pětatřicet, pořád nic. Když budete potřebovat povozit, dejte vědět. Hezký den.“

Jezdí tu hodně maminek, hodně kočárků. Spíše už sporťáků, a často mají vedle sebe capající druhou bytůstku. Ráda se na ně dívám. Ženy ve stejné situaci jako já mi vykouzlují úsměv na tváři.

Kolečka kočárku se stáčí, sjíždím obrubník, lehce to drcne, ale Modřinku to jen příjemně pohoupe ve snu. Užívám si. Že jsem venku, že je krásně, že vozím kočárek, že mám hodné miminko, že jsem máma.

Měním rychlost podle nálady. Jednou jdu svižně, udávám pravidelné tempo. Poslouchám svůj dech, vnímám svoje svaly. Intenzivně prožívám Modřinky přítomnost ve svém životě. Jindy jdu pomalu a kochám se okolím. Tolik věcí, které jsem dříve přehlížela. Cedule s názvy ulic. Ten krásný strom uprostřed cesty. Stará zelená pumpa na vodu.

Moje současnost, naše procházky, moc se mi to líbí.

Nikdy

Nikdy nezapomenu na tu chvíli, kdy jsem na plastové tyčince objevila dvě čárky. Pro jistotu jsem si udělala ještě jeden test. Stále tam byly! Hodiny jsem byla v nepopsatelném stavu. A tak moc se těšila až večer (byl mráz, tma, šli jsme do kopce, čepice, pára od úst) uvidím tvého tatínka, abych se s ním mohla o to podělit.

Nikdy nezapomenu na všechny ty hodiny strachu, obav, únavy, ultrazvuků, vyšetření, které jsem za ty měsíce prožila. A těch slz, co u toho steklo po mé tváři.

Nikdy nezapomenu na tvoje první pohyby, bublinky radosti to pro mě byly.

Nikdy nezapomenu tvůj první pláč, když mi tě vytáhli z břicha.

Nikdy nezapomenu, jaké to bylo, když nám tě ukázali a my viděli, že jsi holčička.

A taky na to, když jsi poprvé, ještě celá obalená mázkem, na mě otevřela jedno očko.

O odvaze, jak lépe prožívat maličkosti

Byl to přesně týden od porodu, doma jsme se s malou a tatínkem sžívali, když zazvonil kurýr. Přivezl mi novou knížku od Barbory Štastné Jak jsem sebrala odvahu. Ještě ten den jsem ji musela rozečíst.

Na knihu jsem se strašně těšila, a když se teď snažím ujasnit si, proč vlastně, když jsem vesměs všechny části v minulosti pročetla na Bářině blogu, je to v tom, že se ty texty dají číst opakovaně. Jsou upřímné, reálné. Beru si z nich stále něco nového.

Mateřský pud

scifi povídka

Ženy to dneska mají těžké. Přes proklamovanou rovnost, pracovní příležitosti a stejné platové ohodnocení jako muži. Měly jsme to těžké na Zemi, máme i tady. Jeden by si řekl, že když se konečně lidstvu podařilo upravit podmínky pro život na Saturnu, že tu bude lehčí život. Není, samozřejmě. Protože lidé se nemění, i když žijí na jiné planetě, i když máme nejmodernější přístroje, i když už není potřeba pracovat rukama. Problémem jsou totiž city, ty se vývojářům v Ústředí zatím odstranit nepodařilo. Nemůžu jim upřít snahu, jen těch financí co Nejvyšší rada na tento vývojový program uvolňuje. A ty kapacity, co tam pracují!

Protože se zatím správný program vytvořit odborníkům nepodařilo, je důležitá prevence. No, a to už je moje práce. Tedy v jedné konkrétní oblasti. Pracuji v utajené organizaci Neplánované těhotenství na základě pudů. Mezi kolegy říkáme, že pracujeme s NePuTé, tedy neplánovaně pudovýma těhulema. Snažíme se zde pomoci ženám, které nedodržely vládní nařízení a čekají dítě. S kým, to se neřeší. Protože je narušeno tělo ženy, tak je za to zodpovědná ona. Podle současné právní úpravy to tak alespoň je. Nevěříte-li mi, podívejte se do osmnáctého odstavce třetího článku nařízení č. 154/2167 Povinnosti obyvatel Saturnu. Zákon byl napsán před 156 lety, a jak je vidno, trochu už zastarává. Nikdo se ale neobtěžuje s jeho novelizací, protože původních obyvatel Země ubývá, a saturnonovorozenci z vajec jsou již bez pudů. Přesto je těchto žen více než by se nezainteresovanému okolí mohlo zdát.

O knihách posledních měsíců

V lednu jsem začala, v únoru skončila. Jak typické! Ale jsem zpět a vybírám pro vás to nejzajímavější, co jsem přečetla od března do července.

Ale je to těžké, přečetla jsem za tu dobu přes třicet knih. I když vynechám komiksy (např. Rudo, Korektor) jsem stále na vážkách, co doporučit. A tak začnu tím, co se mi prostě nejvíc líbilo.

DojmoVary

Je tu spousta lidí, tlačí se, narážejí. K tomu ty plakáty, červenej koberec a vzdušné šaty pastelových barev. Má to atmosféru, svoji atmosféru. Ke které patří i dvouhodinové čekání na film. Jsme vybavení - deka, polštářek a knihy to jistí. Vznikají krátkodobá kamarádství s lidmi, co se potkáváme ve frontách. Nemůže chybět hrníček do sbírky. Už čtvrtý.

Rozbalujeme spacáky, střídáme se v minikoupelničce. Nakupujeme ovoce na trhu. Třešně černé jak princezna z cizokrajné pohádky. Drkáme do sebe, když potkáme známou stár. Podívej, hele... Koukáme na filmy. Vtipná komedie s nápadem. Vizuální dokonalost, kdy záběr je jako namalovaný obraz. Trápíme se u dokumentu, ve kterém padne pět vět.

Čteme Festivalový deník, probíráme se anotacemi filmů, na které asi tak koupit lístky. Ty pak stejně nejsou, tak jdeme na něco jiného. Fotíme opravený Národní dům, každodenní snídaně v cukrárně, porcování mečouna. Kupujeme si zmrzlinu a langoše a halušky. Sedíme před Thermalem, jdeme k Puppu s malinovkou v ruce.

Bok po boku, čtyři dny tady a teď. Potřetí spolu. Kupujeme oplatky, tentokrát nejvíce zaujmou ostružinové. Papírový klobouk přendáváme z hlavy na hlavu. Málo spíme. Oranžová šňůrka na krku. Snímání passů.

Máme to tady rádi. Je to milé shledání jako s kamarádem, se kterým se rok nevidíte, pak se potkáte a máte si hned o čem povídat.

3. - 7. července 2015, kviff