Návrat

Otevřela dveře a hned byla naštvaná. Uslyšela řev a vzkypěla jí krev. Dítě v ohrádce ubulené a muž bez zájmu zíral se zájmem jen na monitor, zase jel nějaký trucky. Upustila kabelku na botník, počkala, až uslyší plácnutí dopadu. Potom ohnula chodidlo, lodička jí plynule sjela z nohy. Prsty slastně zavzdychaly z náhlé svobody. Nadechla se a vešla do místnosti. Nedalo jí to a hodila naštvaný pohled po muži, i když to bylo marné, ani nezvedl oči od zářící obrazovky. Vyndala syna z ohrádky a bílou plenkou mu setřela vše špatné z obličeje.

Vodopád myšlenek

Budím se v šest, na mne brzo, na pár minut procitnu, přiblížím se k teplu druhého těla, upadnu ještě na chvíli do sladkého polospánku; myslím na vlašťovky, na elegantní a přesný tvar jejich křídel, jaké to asi je, pozorovat svět z nadhledu?; venku neprší, je jen zataženo, já přesto cítím vlhko stoupající z lesa po ránu, podhoubí, našlapuji jemně po mechu, přichází vzpomínka na dětství, nechuť brzo vstát, v lese chodit se slepenýma očima, naštvaná, ale přitom skrytě šťastná, že vidím první paprsky pronikat větvemi stromů, a oni tady vedle mne, máma a táta, s košíky, a nožem, protože neočištěná houba do košíku nepatří!; procitám podruhé, muž vstává, vím tedy, že mám ještě dvacet minut, na očních víčkách se mi spouští další filmový pásek z minulosti, tentokrát nedávné, vidím, jak jsem objevila první zoubky u syna, přejíždím prsten po růžové dásničce a vnímám dva malé hrbolky, něco nového roste, já uvadám, upadám, padám pod tíhou drobných problémů; otevřu oči, nepotřebuji budík, vím, že je potřeba vstát a vypravit dceru do školky a synovi nachystat mlíko, začíná nový den, den, který se mi v ranním snění promítne někdy příště, snad.

Na kafi

Ahoj Jitko, promiň, že jdu pozdě, čekáš dlouho, viď, Mates se ráno vztekal, nechtěl se oblíkat, byl to zase boj ho vypravit, co sis dala, jenom kafe, to já vás slečno poprosím o horkou čokoládu a támhle ten citronový cheesecake, na nervy, víte, na nervy, Jarko, na nervy oblíkat ho do školky, ještěže ho tam vedl pak Mirek, ať si taky vyžere něco on, že jo, no a Monča ještě ráno dělala úkol do dějáku, já se z těch dětí, hm, ten je ale dobrej, nechceš ochutnat, asi se z nich zblázním, pořád jenom lítám do práce a z práce domů, což je jen další práce, všichni mají pořád hlad, mámo, co bude k večeři, mámo,

Na židli

Sedí uprostřed pokoje na otáčivé židli. Měla by se zvednout a jít něco dělat. Napěchovat pračku barevnými kusy oblečení různých velikostí. Naplnit myčku použitým nádobím. Porovnat na gauči rozházené polštáře. Měla by vykonat tisíc drobných úkonů, které ji den za dnem ubíjejí. Už neví, kdo je. Včera se jí někdo zeptal, co dělá. Ptal se na její profesi. A ona si nedokázala vzpomenout, co že to před deseti lety dělala? Celou dekádu je doma - nejprve s jedním dítětem, potom s druhým dítětem. A teď s dvojčaty. Sedí uprostřed pokoje a její pohled lpí na bárbíně podivně zkroucené v kočárku pro panenky. Umělohmotná hračka má jen jednu nohu, tu druhou některá z holek už dávno urvala. Měla by ji konečně přilepit, píše si v duchu do svého nekonečného to do listu další řádek.

Lázeňské zápisky VII

Kufr na podlaze, napolo zaplněn zmačkanými a špinavými kusy oblečení, napolo ještě prázdný čeká na náplň. Balím. Po čtyřech týdnech v tomto pokoji. Poslední večer tady, ráno už jen snídaně, odhlásit se a táhnout kufr na autobus.

Poslední dny bylo proměnlivé počasí, stejně proměnlivá byla moje nálada. Spokojené plynutí na vlnách slunečných okamžiků vysedávajíce na lavičce se střídalo s temnou prázdnotou obklopující moje vidění žití.

Chodila jsem na procedury, četla, lehce psala, spala a jedla, čas utíkal.

Kufr ráno zaklapnu, za dvě hodiny ho otevřu v Praze a budu prát a čekat na Modřinku, až mi přijede domů.

Loučení, návrat. Slova vyvolávající teskné pocity. Procházím parkem, naposledy se dívám na fontány. Snažím se nabrat ještě sílu, vím, že ji budu potřebovat.

Popravdě loučení zase tolik neprožívám, neboť dítě je silný magnet, který mě odtud táhne pryč.

V hlavě mi štěbetají černí ptáci zlé myšlenky, se kterými se mi tady nepovedlo poprat, a jedou se mnou zpátky.

Tak to je.

Kavárenský rozhovor

Irena: Sedneme si na zahrádku, když je tak hezky.

Marie: Ale pod slunečník, ať na nás moc nesvítí.

Irena: Jasně, vždyť to pere.

Marie: Ale když fouká, tak je až zima.

Servírka: Dobrý den, co si dáte.

Irena:  Kávu.

Marie: Bezinkovou limonádu.

Irena: Tohle město je furt rozkopaný. Teď u toho kostela, to je hrozný.

Marie: Já nevím, proč to pořád dělaj.

Irena: Chtěla jsem jet domů už dneska, ale v sobotu mám ještě bazén a nikdy jsem tam nebyla, tak si tam zajdu.

Marie: To si zajdi. Je to tam pěkný.

U stolu

Ještě jeden krok a vkročím do místnosti plné stolů s bílými ubrusy, ťukání berlí, líného bzukotu hlasů. Je ráno, je čas snídaně. Jsem v lázních. Vezmu skleničku z tácu, strčím ji pod trysku a držím palec na žlutém tlačítku tak dlouho, dokud sklo není naplněno jablečným džusem. Rozhlížím se po rozlehlém prostoru. Padesát stolů. Hledám takový, kde bude nepocintaný ubrus, příbor a zároveň sklizeno špinavé nádobí od těch, co už se nasytili dosyta. Nejraději, aby u něj nikdo neseděl. Támhle vzadu jeden, že by..Zkusím to a položím si tam skleničku. Postupně si nanosím hrneček s ostružinovým čajem, mističku s ovocným jogurtem - a pak mi zazvoní telefon. Neslyším, prosím vydržte, vybíhám na chodbu.

Ženská marnivost

Dnes se počasí chová jako ženská - neví, co chce. Chvilku dovolí ukázat se sluníčku, občas se zamračí a vymačká oblaka z nadbytečné vody, někdy se rychle prohání po okolí a fouká lidem do uší prázdnotu.

Jak se mají mé nálady neproměňovat, když se den kolem mne takhle točí? Zrovna dnes! 

Utíkám do bezpečí své oblíbené kavárny v podloubí. Objednám si cappuccino a jsem ráda, že jsem před marnivostí počasí utekla do měkkého křesla. Z kabelky vytáhnu pomačkaný čtverečkovaný papír vytržený ráno narychlo z notesu. Nadechnu se a narovnám ho. Soustředím se na pečlivé uhlazení hranou ruky všech hor a výstupků na něm. Tady to je. Černé na bílém. Mám se přiznat a říct ano? Mám říct ne, i když ho miluji, jen abych pro něj zůstala čistá, a ztratit ho?

Paní Šubrtová

Žila byla jedna stará babička - a opravdu žila a byla, neboť já jsem ji v dětství znala. Bydlela ob dvě chalupy od babičky. Ve starém, malém, polorozpadlém domečku, který držely pohromadě dva sousední nalepené domy. Ke stavení vedla cesta po strmém kopci, takže auta návštěvy raději parkovali pod ním a vyšlapali ho. Lidi vydrží víc než automobil.

Lázeňské zápisky VI

O čem to bude dneska? O dvaceti čtyřech hodinách s manželem, o tom, jak jsme poprvé bez Modřinky (a ona bez nás!), o výletu na horu, o kavárnách, o dešti a ptácích. A to vše v kulisách lázeňského městečka.

Je sobota, brzké odpoledne, obcházím náměstí a netrpělivě čekám, až přijede autobus z Prahy. Po týdenní samotě opět můj lázeňský život bude obohacen - na pár hodin přijíždí muž.

Na recepci uhradíme ubytování a stravu, manžel vyfasuje kartoklíč k pokoji, kde vybalí zavazadlo - veze mi knížky na příští týden. Venku je nádherně, mám ho tady, prostupuje mnou dobrá nálada - a spousta energie. Takže hned vyrážíme na výlet, na který jsme si s kočárkem a Modřinkou netroufli (jak zjistíme, dobře jsme udělali). Škrábeme se do vrchu, hledáme stín, stíráme kapičky potu, mluvíme, povídáme si, posloucháme se, jsme rádi, že tu spolu takhle jsme. A že jsme dosáhli vrcholu kopce.