Sněhová koule

Je zima, máš červené tváře, je sníh, boty se boří skrz bílou vrstvu, kulich, co škrábe, na hlavě, na rukách pletené rukavice, na šňůrce protažené bundou, ať je zase neztratíš, do rukou se ti zařezává provázek, táhneš sáňky, dřevěný, takže těžký, sníh začíná být mokrý, za pár týdnů tu bude jaro, dojdeš k brance a otevřeš.

Opustil jsi nebezpečí domova, stojíš pod kopcem, před tebou hlasitý smích, barevné bambule, šustění oteplováků, boby s brzdou, pár rodičů, a hlavně děti. Chtěl by sis jezdit po své dráze, jak jsi zvyklý, ale tam se koulujou nějaké holky, nezbývá ti, než jít mezi ostatní, vmísit se.

Na skle kapky

Za oknem má tvář, na skle kapky, za oknem ruch čtvrti. Těsnění okolo rámu odstraňuje hluk aut, dech lidí, zvuk startování motoru, zpěv ptáků, řeč lidí. Vytěsňuje z mého vnímání život. A tak si tu sedím, na okenním rámu, zabalená do huňaté deky, oči sledují, ostatní smysly bez podnětů. Uvnitř mne je podivně prázdno, celý den nic nemusím, jen ho přežít, jen. V celém bytě je slyšet jen můj dech a tikání hodin. Tik tik tik. Pravidelně pochoduje ručička. Tik tik tik. Muž přijde až večer, teď je teprve jedenáct. Venku se tvoří kola na loužích, bude ještě pršet. Jen ať prší, aspoň v tom nejsem sama. I když já už slzy nemám. Nemám chuť dělat si oběd. Budu tu sedět do večera, zase, než zarachotí klíče v zámku, ještě čtyři týdny, budeme sedět naproti sobě, mlčky, než bude čas jít spát, a co pak? Všichni říkali, netěš se, je to náročný období, ale je to ještě horší, šestinedělí je těžký, šestinedělí s prázdnou náručí je umírání duše.

Na cestě

Prší, stěrače stírají, špatně podřadím, auto nespokojeně zavrčí, jsou tři stupně, musím si rozepnout bundu, špatně se mi řídí, přidám na šedesát, rádio nepouštím, soustředím se. Vždyť jsem neřídila deset let. Ale dneska mne to popadlo, půjčila jsem si fabku od táty, jsem tu na dovolené, v Praze se mi všechno hroutí, vypadnout k rodičům na maloměsto, zodpovědné rozhodnutí mladé ženy, zbabělý útěk, to teď nechci řešit, chci se soustředit na silnici, bílou přerušovanou čáru, pravidla silničního provozu, něco co mne udrží myšlenkami pryč ode mne, od všeho. Co mne to napadlo, proč tam jedu, říkám si, hodím blinkr, zatočím volantem, kola se poslušně otáčí, kdyby takhle hlava poslouchala má přání, už jsem na státovce. Blížím se k vesnici mého dětství, tolikrát jsem tudy jezdila, že jsem měla pocit, že to tak bude navždy, že tu babička bude navždy.

Uštípnutá sklenička

„Ty Jano, proč jsi pořád na mne taková,“ zeptal se Tomáš poté, co proběhla další, tento týden čtvrtá, hádka (i když Jana by řekla, že se nehádají). Jana se posadila na jejich novou, hořčicově žlutou, sedačku, složila ruce do klína a svým propleteným rukám odpověděla. „Já vím, že jsi fajn chlap, je mi s tebou dobře, jen už to není takový jako dřív.“ „Ale tak to je snad jasný, že to po těch letech nebude, ne?“ nechápal Tomáš.

U plotny

Valilo se na ni horko z hrnců, vařila oběd. Valilo se na ni horko z okna, byl konec srpna. Valilo se na ni horko z těla, byla těhotná. Drsnou rukou pohladila šaty, které ukrývaly osmiměsíční břicho. Břicho sebou zaškubalo jako odpověď na laskavý dotek. Jako by už teď, ještě před porodem vědělo, že na něj nikdo moc nemyslí, moc se z něj netěší a že nebude mít moc péče. 

Soustředí se na dýchání, nádech, výdech, nádech, výdech, bude to dobrý, nádech, nebude to dobrý, výdech. Nohy oteklé jako konve, těžké a bolavé, skoro nevnímala. Bolavé srdce také ne.

Pozorovatelka

Když jsem se měla stát matkou, netušila jsem, jaké to bude. To se taky představit nedovede. Měla jsem jen jedno přání, být dobrou matkou. A pak jsem se jí stala. O tři roky později znovu.

Dodnes nevím, zda jsem dobrá matka. Určitě ne tolik, jak bych chtěla. Dělám chyby, vyčítám si je, občas až moc. Brečím, třesu se stresem, umlkám. Občas jsem přísná, občas dopřávající. Snažím se být veselá, nápaditá, hravá. Dát dětem řád a zároveň volnost a radost. Zážitky, drobné povinnosti. Vést je k samostatnosti a přitom tu být pořád pro ně. Podporovat je. Vést je příkladem. Občas je to těžký, ale nějak po té cestě jdeme společně.

Zelené listy

Seděla u okna, dívala se skrz zelené listy květin, které celý život nesnášela, na osvětlenou Prahu. Byla noc, byla tma, brečela a ty květiny měla ráda. Protože byly jeho a on tu není, nebude, nikdy už nebude.

Její ruce se k sobě tiskly, silou nesmírnou, hledajíce jedna v druhé oporu. Tolik trápení, pláče, křiku, hádek, zbytečně. K ničemu to nevedlo, jen bolelo, srdce drtilo. Milovala ho a on miloval ji. Měli hezký život, každý by to řekl. I ona, jistě. Ale jen ona, on už tu přece není, tak jen ona ví, že za tím krásným životem, byla spousta malých velkých bolestí.

Na pláži

Fouká vítr, nafukuje bundy, lidé vypadají jako zvířátka z kaštanů a sirek, slunce se schovává za mraky, ale občas se zvědavě podívá, co že to tam ti malí bláhoví človíčkové dělají. Moře mlsně ochutnává písek z pláže a na oplátku tam zanechává mušle. Hrad z písku, trochu se rozpadá, pohozený růžový kyblíček pomalovaný princeznami z Disney pohádky, nehraný smích dětí. Dospělí odevzdaně rozpláclí na dece, na písku, na trávě. Kdekoliv, jen zavřít oči a moci na pár minut opustit svůj svět. 

Návrat

Otevřela dveře a hned byla naštvaná. Uslyšela řev a vzkypěla jí krev. Dítě v ohrádce ubulené a muž bez zájmu zíral se zájmem jen na monitor, zase jel nějaký trucky. Upustila kabelku na botník, počkala, až uslyší plácnutí dopadu. Potom ohnula chodidlo, lodička jí plynule sjela z nohy. Prsty slastně zavzdychaly z náhlé svobody. Nadechla se a vešla do místnosti. Nedalo jí to a hodila naštvaný pohled po muži, i když to bylo marné, ani nezvedl oči od zářící obrazovky. Vyndala syna z ohrádky a bílou plenkou mu setřela vše špatné z obličeje.

Vodopád myšlenek

Budím se v šest, na mne brzo, na pár minut procitnu, přiblížím se k teplu druhého těla, upadnu ještě na chvíli do sladkého polospánku; myslím na vlašťovky, na elegantní a přesný tvar jejich křídel, jaké to asi je, pozorovat svět z nadhledu?; venku neprší, je jen zataženo, já přesto cítím vlhko stoupající z lesa po ránu, podhoubí, našlapuji jemně po mechu, přichází vzpomínka na dětství, nechuť brzo vstát, v lese chodit se slepenýma očima, naštvaná, ale přitom skrytě šťastná, že vidím první paprsky pronikat větvemi stromů, a oni tady vedle mne, máma a táta, s košíky, a nožem, protože neočištěná houba do košíku nepatří!; procitám podruhé, muž vstává, vím tedy, že mám ještě dvacet minut, na očních víčkách se mi spouští další filmový pásek z minulosti, tentokrát nedávné, vidím, jak jsem objevila první zoubky u syna, přejíždím prsten po růžové dásničce a vnímám dva malé hrbolky, něco nového roste, já uvadám, upadám, padám pod tíhou drobných problémů; otevřu oči, nepotřebuji budík, vím, že je potřeba vstát a vypravit dceru do školky a synovi nachystat mlíko, začíná nový den, den, který se mi v ranním snění promítne někdy příště, snad.