Čas, noc, literatura

Jsou dvě hodiny ráno, měla bych spát. Nebo bych alespoň měla jít spát. Ale tváře rozpálené, únava těla není, únava hlavy utlumená coca colou. Právě dočtené dvě knihy. Komenského Labyrint a Vopěnkovi Nebarevné vzpomínky. Komenského jsem četla deset dní, Vopěnku jeden. On oddychuje, já potichu odhazuji peřinu a jdu ke svému Běláskovi.

Zapnu ho. Nahazuje motory a vrčí na pozdrav. Naskočí světlo obrazovky a můžu psát. Ale jak? Vždyť v poslední době nejsem schopna žádnou myšlenku převést do psané podoby.

Mám čas, mám čas a užívám si ho. A přesto mě trápí, že ho nevyužívám lépe. Nepíšu, nečtu (dost), nevěnuji se dostatečně domácnosti (i když jsem doma, stejně nežehlím, a už zase plný koš prádla, neměla bych už vyměnit povlečení?). Hlavou se honí tolik měla bych, musím, je potřeba. Proč je v ní ale tak málo chci, můžu, ráda bych?

Na Ještědu (aneb dva, co uvízli v oblacích)

"Je tohle fakt nutné?" ptá se mě Mirek. Můj Mirek. Kluk, se kterým jsem tři roky a právě jsme se ocitli na autobusovém nádraží v Liberci, kde nás vyplivnul žluťásek SA, který má v každé sedačce zabudovanou obrazovku.

Mirkův tón je podrážděný. Nechtěl sem jet. Nechtěl nikam jet. A když už, jel by autem. Tak proč tohle? Co jsem si to zase vymyslela? Věty a otázky, které mi pokládal posledních čtrnáct dní. Obvykle nemívám problém mluvit a trpělivě vysvětlovat, však jsem učitelka v mateřské školce, ale tohle jsem nějak nezvládla. Nenašla jsem slova, kterými vyjádřit svůj neklid, strach, srdcechvění, obavy. Ale obavy o co? O sebe? O něj? O náš vztah? O to, že nevím, kde se nalézáme? O to, že nevím, kdo je to MY? Možná tyto, možná úplně jiné. Já fakt sama nevím. Jen vím, že jsme sem museli. Sem, do Liberce, na místo naší první dovolené. A že to musí být stejné. Stejné ubytování, navštívit stejná místa, večeřet ve stejných restauracích...Jít po paměti našeho začátku..Proto bez auta, to by vše narušilo. Hezky budeme jezdit tramvají číslo tři, která je páteří našeho pobytu ve městě, protože má na své trase Zoo, botanickou i Horní Hanychov. 

Šedesát (Jubileum)

Otec slaví šedesát. Dneska. Zrovna jsem mu volala. Abych mu popřála. Seděl zrovna v autě, čekal na mámu, až vyjde z budovy, kde osm hodin denně myje nádobí. Popřála jsem mu. A že se má dobře. Připomněla mu. Ale ani nemusela. On to ví. Však sám povídal. Kdyby to tak ještě chvíli vydrželo. Hovor byl stručný. Jako vždy s ním. Táta. Muž s knírem, co chodí v zeleném. Rozhalenka, dlouhé kalhoty, vojenské boty. To je on. Chlap s názorem i smyslem pro humor. Chlap, co je citlivý a skolí ho každá rýmička. Ten, kdo vymýšlel nejlepší pohádky na dobrou noc. Ten, co nás každou neděli vyvezl na výlet. Šikovný kutil. Ten, co letos oslaví s mámou třicet let od svatby. Táta. Ten nejlepší. Přes všechny spory, názorové rozdíly a nepochopení, které jsme spolu za osmadvacet let měli. Otec, co přebírá podobu dědy. Děsně se do něj proměňuje, a po dědově odchodu ještě víc. Táta, který je stejný beran jako já. Táta, který rád pije pivo, jezdí gazem a miluje společnost. A taky ten, pro kterého je rodina základ. Má hodnotový řebříček, pevný jako skála a neměnný. Zítra oslavíme. Ty kulatiny. Když bude hezky, tak venku v altánu. Bude pstruh a brambor. A určitě ještě něco dobrého. Minimálně zábava. Že se sejdeme. Sjedeme. Z Prahy na Vysočinu.

Velikonoční navštěvování

Svátky jsou o tradičním jídle, které nám každý rok nachystá maminka či supermarket. Svátky jsou o tradičních zvycích, které nám týdny dopředu připomínají ve zprávách. Svátky by nám měly hlavně dát čas navštěvovat lidi, které máme rádi. 

V pátek jsme byli u přítelových rodičů. Narozeniny, smrt, postní chlebíčky, bublinky, vzpomínky, fotografie. Hodina za hodinou šla, až jedenáctá přišla. Samolepka do diáře a odchod s hlavičkou v krabici od polárkového dortu. 

V sobotu jsme nastoupili do autobusu. Odjeli na Vysočinu. Zpoždění, nehoda na dálnici, u Lidlu čekají. Jedeme do K. za tetou a strejdou. Nový psí Míša na krátkých nohách, vyzvednutí vánočních dárků i velikonočních sladkostí. Poprvé vidím psa, přítel poprvé vidí jejich dvůr. Pak přejezd do S. Vyměnit kytky na hrobě, krátký výsadek u strejdy. Minulý měsíc mu bylo šedesát. Posílali jsme přání s vůní levandule. Poprvé vidím, že má bříško. Ale stejně je to hlavně dvoumetrový nešťastně neukotvený chlap, který už čtyři roky žije v rodném domě sám. Loučení ve vrátkách, sjezd z kopečka, poslední zamávání, mizíme za rohem.

Šest kilo od štěstí

Jaro. Krátké sukýnky. Lákající kolínka. Odhalená ramínka. Sladké úsměvy. Potůčkový smích. Dlouhé sametové vlasy. Hebké a voňavé. Souhrnem: mladé masíčko. Ne, nedivím se chlapům, že mají jaro rádi. Vždyť i my ženy se otočíme za hezkou sukní, ať už kvůli sukni samotné nebo závistivě kvůli těm neskutečně dlouhým nohám. No a co je na tom špatného? Nic, nic...je jaro!

Monika milovala jaro vždycky. Letos ho nesnáší. Přes zimu nabrala šest kilo, a teď je špekatá, nevejde se do capri kalhot, v sukni vypadá jako meloun omotaný podvazkem, všechna trička ji obepínají, v ramenou škrtí, jsou jí krátká...je jí ze sebe zle. Jak to, že se mohla takhle vykrmit? To ten přechod na vejšku, žádná pravidelná strava, moc mekáče a alkoholu. Ale jak to, že ostatní holky takhle nedopadly? Ty snad naopak při tomhle režimu zhubly! To je tak nespravedlivý.

Tulipány

Ve váze tulipány. Jaro v domě. Slunce v pokoji. Dar od muže mého života. Nabíjejí mě optimismem. Zahánějí černé pavučiny obav. Že tamto nedopadne dobře. Že tohle nezvládnu. Že bude hůř. Že bude bolest. Že ztloustnu. Že nikdy nenajdu práci. Že nikdy nenajdu práci, která by mě bavila. Že se mým milovaným něco stane.

Je jich sedm. Kolem dokola ve velké váze. Oběžná dráha přírody. Jsou žluté. Jsou čerstvé. Jsou radostí. Jsou tím, k čemu byly stvořeny. Proto vypadají tak krásně. Vypadá člověk krásně, když dělá, co má? A proto používáme tuny šminek a vrstvy hadrů, abychom zakryli naše těla, protože nejsou dokonalá, protože se stydíme za to, co děláme (nebo spíše neděláme)? 

Toužíš

Toužíš po světě,

 jet tam, tam a taky tam

Toužíš po světě,

nevidíš, že máš ho u sebe

Co tvůj muž? Byt? Květiny?

Pevné zázemí.

Ranní, pondělní, snídaňová

Ztuhlé prsty, bolest v kloubu, loket narovnat přes práh bolesti. Venku šedo, zamračeno. Uvnitř únava, ospalá nálada. Vzbudit se po devítihodinovém spánku je jako vylézt z propasti. Dobré a náročné. Vlasy neučesatelné. Malinový čaj v hrnku z loňského kviff. Připravený rohlík s medem pod poklopem. V hlavě dialogy s lidmi, které sotva znám. O osobě, která mě s nimi propojuje. O něm. Baví mě si takhle povídat. Nahlas nemám chuť mluvit. Štěstí, že nemusím. Snídám, koukám do diáře, co bych měla. Rovnám zbylé bonbóny v bonboniéře do jedné řady. Obracím kalendář na lednici. Další týden pryč. Letí to. Napsala mi včera sestřenka z Ománu. Napsala mi dneska ráno mamka. A já to teď píšu Vám: Letí to. Čas utíká strašně rychle. Víkend? Dvakrát mrknete, uvaříte špagety, dáte si v Louvru noky s lososem, a je pryč. Nepsat si poslední rok deník - i když heslovitě a s občasnými mezerami - o kolik míň bych si z minulých měsíců pamatovala? Jsem zakoukaná do března. Prohřál moje kosti paprsky, snažil se zbarvit průsvitnou tvář. Vyvádí mě večer do společnosti, do divadel, do vináren. Slíbil mi i koncert a kino. Je na mě hodný. Však leden s únorem mě držely doma pod zámkem, tak to napravuje. Duben, květen, a doufám, že i červen, na mě budou stejně hodní. Zatím slibují mnoho krásných zážitků. Tak snad svoje sliby dodrží. Čaj stydne. Z rohlíku zbylo pár drobků na bílém talířku. Na chodbě dva ženské hlasy. Sousedka s uklízečkou? Slova nerozeznatelná, jen hlahol ženského rozhovoru. Dveře zastavují srozumitelnost slov. Jsem za to ráda, nechci cizí myšlenky, dneska mi plně stačí ty moje.

První ranní myšlenka, musíš zase psát, mě přivedla k takto popsané stránce, není to nic významného, ale ten pocit, že zase formuluju, skládám slova za slova, nechávám se překvapit, která se prosadí a chtějí vyskočit na prázdnou stránku, mě naplňuje.

Číst

čteš si, tak zaujatě,

a já předstírám, že si taky čtu

ale nečtu

a vlastně ale ani tolik nelžu

pozoruju tebe, sleduju tě,

poznávám, pátrám v tvé tváři

jsme spolu dva roky,

jakže jsme žili předtím?

Příběh mé babičky

věnováno tátovi

Příběh o životě mé babičky, kterou jsem nikdy nepoznala. Člověk píše příběhy vymyšlené, člověk píše příběhy inspirované svými přáteli, člověk píše příběhy lidí, které náhodně na své životní pouti potkal. Já přesto nejraději píšu o své rodině, o svém dětstvím, o dřívější době. O tom krásném, těžkém, pravdivém a mne se dotýkajícím. Možná tím, že jsem nepoznala svého dědu, svoji babičku, a o druhé již taky přišla, mám potřebu si je připomínat, zhmotnit do slov, tak, aby tu byli se mnou, teď a napořád.

To, co se chystáte číst, je částečně pravda, v ostatním pracovala moje představivost, jak si myslím, že to bylo, nebo jak bych chtěla, aby to bylo. Ale to pro vás jako čtenáře není důležité, pro vás je to příběh života Marie Dočkalové. A já si jen přeji, abyste pochopili.

******

"No tak holka neřvi. Tím si k ničemu nepomůžeš. Na, tady máš kapesník, utři si ten nos." Maruška popotáhne nosem a natáhne se pro podávaný kapesník. Vysmrká se a zase se rozvzlyká. "No tak Maruš, prosím tě, nejsi první holka, co na ni kluk na vojně zapomněl, no." A teď už Maruška pláče pořádně. Teta Marta zalomí směrem k nebi rukama jako by říkala ty to vidíš, Bože, ty to vidíš. 

"Když já ho mám pořád ráda. A on mi slíbil, že se vrátí." začne Maruška, když se trošku uklidní. 

"Slíbil, slíbil. Ale nevrátil. Vždyť vojna mu skončila před dvěma měsíci, a on tu ještě není. Ten už se tady neobjeví."

Maruška se zase naplno rozbrečí. "Když já, když já...já...já jsem těhotná!" vyjde s pravdou konečně ven.

Teta Marta ustrne v pohybu a posadí se na židli. "Ty jedna holka nešťastná!" A tak na sebe ty dvě koukají přes stůl s omyvatelným ubrusem, na kterém se střídají hnědé a bílé kostky. A hodiny na zdi odbívají šestou.