Jedu za tebou, sedím v autobuse

Jedu za tebou, sedím v autobuse, za oknem mléčná mlha, téměř nic nevidím, občas probleskne osiřelý strom, jehož větve jsou tak smutně prázdné, do uší dopadá hukot kol odrážejících se po dálnici či prosvištění náklaďáku vedle jedoucího. Stěží to vnímám, moje duše je zaměřena na tebe. Těším se, až tě uvidím. Bojím se, že tě uvidím. Jak mne uvítáš? Bude to divné, nebudu vědět co s rukama a nohama nebo to bude přirozenost sama a moje pohyby budou vláčné, bez nucení? Tak na tohle myslím, když tu tak sedím v autobuse. Je skoro poledne, tvrdí mi hodinky na zápěstí, těžko tomu věřím, pohled z okna se mi snaží namluvit, že je večer, tak bílo, šero, šedo, působí to smutně, plačtivě. Bude snad sněžit?

Prasklá žárovka

Jemné zasyčení a následovala tma. Praskla žárovka. V lampičce, stolní. Když jsem se k ní naklonila a čekala, až vychladne, abych ji vyšroubovala, viděla jsem posmrtné záchvěvy jemné – čehosi vlastně? – nějakého vlákna, které díky přepětí se rozdělilo na dvě strany a teď nevědělo co s tím. Nechtělo si ještě přiznat, že smysl jeho existence je pryč a že skončí v koši, pak v kontejneru, a pak bude rozmačkán velkým lisem. Tedy alespoň já jsem jí přisoudila takový konec. Pohmatem jsem zjistila, že již baňka vychladla a jala jsem se ji vyšroubovat. Skončila v koši, přesně jak jsem jí předpověděla. 

Z kuchyně jsem šla do komory, kde jsou uloženy od svíček po vánoční stromek všechny potřeby nekaždodenní spotřeby. Šla jsem najisto. Jenže regál vymezený žárovkám obsahoval pouze sto a čtyřicetiwattové. A já potřebovala šedesátiwattovku! Máme s Petrem dohodu, kdo vezme poslední – jedno jestli rohlík nebo indulonu – zásoby doplní. A já světlo neměnila ani nepamatuju. Takže teď nemám žárovku, zato mám vztek. Rezignuji předem na dialog, Petr sedí u počítače a  hraje partii pokru s dalšími neznámými lidmi online (snažil se mne to kdysi taky naučit, ale na tohle já tedy nejsem, já zůstanu u svých knížek a u internetu si vystačím s googlem a wikipedií), popadnu bundu, čepici a skočím do farmářek, rychle vyběhnu ven, ať se vyvztekám, přijdu s žárovkou a nebude hádka. 

Pobyt

Bylo to bláznivé období. Všechno se mi zdálo neskutečné už tenkrát. Tak proč se divit, že teď, po dlouhých letech,  se mi těm vzpomínkám nechce teprve věřit. Protože se vlastně nic nestalo, a přesto to můj život změnilo. To se tak občas prostě stane.

Všechno se dařilo. Dostala jsem stipendium, čekaly mě tři měsíce tvůrčí činnosti. Celý den nic nemuset, jen se procházet, promýšlet a psát, psát, nerušeně psát. Rok předtím jsem vydala svůj první román, který sklidil průměrný úspěch u kritiky (to znamená, že mne hned nestrčili do zavařovačky od okurek s nálepku Brak) a lehce nadprůměrný u čtenářů. Po dvou polozapomenutých básnických sbírkách to byl pro mne až šok.

Strhl se kolem mne kolotoč - rozhovory, besedy, návštěvy knihoven. Bylo to úžasné, nové, ale i vyčerpávající. Za půl roku jsem nenapsala ani řádek z nové knihy. Neměla jsem ani nápad o čem psát. Bála jsem se, že jsem se jednou ani ne třísetstránkovou knihou vyčerpala. Začal se mi z toho stávat šedý mrak, který pořád stál nade mnou a ne a ne odejít (ale ani nezapršet). Pak přišlo to stipendium. Bylo to v zimě, leden až březen. Španělsko. Teplo. Moře. Klid.

Návrat domů

Á, paní Škvardová, copak dobrého vám můžu dneska nabídnout?

Ptá se mne pan Chu. Úslužný úsměv na šedé tváři, ze které vystupují vychytralé oči, jako dva dolary. Alespoň z nich mám takový pocit. Večerka, kde nakupuju ráda. Vietnamci, kdyby těch dneska nebylo, musela by trávit s ostatními deprimující frontu v Bille mezi narvanýma vozíkama, než se dostane na řadu k slečně, jejíž celodenní hudbou je píp, píp. Na zbláznění. Pro ni i pro mne. O co milejší je mi úlisný pan Chu. Nevím, jak se doopravdy jmenuje, pro mne je to prostě pan Chu. Ráda dávám lidem vlastní jména, lépe si je pak zapamatuji, uvíznou mi v paměti.

Šmoulí pohár

V městečku, kde jsem se narodila, a kde dodnes žiju, byla jedna cukrárna, která už tam ale není. Jenže v době, když jsem byla malá holčička, asi tak desetiletá (to už asi není úplně malá holčička, že…dobrá tak mladá slečna) tam bývala. Byla krásná a byla za odměnu. Maminka nás tam vodívala, mne a mého brášku na pohár. Oba jsme si vždycky dali ten stejný. Šmoulí pohár. Nevím proč se tak jmenoval, protože s těmi kreslenými postavičkami z televize neměl nic společného. Ani barvu, což by bylo takové logické, řekla bych. Vespod byla zmrzlina, vanilková, následovala bohatá vrstva jahod se želé, horou vyšlehané šlehačky zasněžené kakaem konče. Mňam, to byla dobrota.

Cesta do služby

Za pět minut bude zvonit budík, přestože jsem vzhůru, nenatáhnu se a nezamáčknu ho. Jen koukám na ty červená čísla, jak se proměnují z jednoho do druhého a přibližují ráno k páté hodině. Ty tři minuty, co mi zbývají, se snažím využít pro sebe, soustředit se na sebe, co teď cítím? co vnímám? jsem spokojená? mám se dobře? Kladení otázek mi šlo vždycky dobře, s odpovědmi je to o něco horší, ale základem je, že se aspoň dokážu zeptat, ne? Další otázka.

Už? Tak jo, zvoní. Teď ho tedy zamáčknu, odhodím peřinu, už je září, začíná být chladno, za chvíli, aby se začalo topit. Rychle do koupelny, ranní hygiena, dneska váhu vynechám, čert to vem, vím, že těch dvacet kilo mám pořád, už rok, od porodu, pořád to nejde dolů, to před dvanácti lety, poprvé to šlo samo, no s věkem jde všechno hůř, nebo spíš pomaleji. Přesto i kdyby mi ta kila zůstala, za toho mého ročního budulínka mi to stojí. Takže rychle k němu, nakrmit, přebalit, mlaďochovi svačnu do školy, podepsat úkoly. 

Před Vánoci

Zavane vítr a roztancuje tak listí, které mne polechtá po tvářích. Vytrhne mne to z mých myšlenek a já jsem nucena se rozhlédnout po okolí. Kde se to vůbec nacházím a proč tu jsem? Co je za den? Co žiju za život? Typicky listopadová depresivní depka. Ale to bych to nebyla já, abych něco neřešila a neviděla černě, i kdyby nebyl podzim. K čemu, že jsou listy krásně zbarvené, červená, žlutá, veselostí podzim jen hraje. Ale já ho takový nevidím, protože to neumím. A nepomáhá alkohol ani prášky od doktora. Když to nechcete vidět, tak vám nic nepomůže a vy to prostě nespatříte. Jednoduché pravidlo, které platí vždy. Slepota duše je horší než slepota očí.

Svátky se blíží, dušičky za námi, další depka v podobě nastupujících Vánoc se za pár dní přikutálí spolu s prvním sněhem (který do svátků of course zmizí), ověšená taškami plnýma zbytečností se člověk bude prodírat mezi davy lidí, naštvaných, frustrovaných a taky oběšených (nákupy samozřejmě).

Přesto se opatrně na Vánoce letos těším. Opatrně. Poprvé po třech letech, protože je budu trávit s Matějem a zakulaceným bříškem. Navařím, uděláme si pohodu, Matějovi koupím nějakou hru na počítač, aby měl radost, plácnu se přes kapsu. Pak kvůli děcku peněz bude málo. Ale má už jen mne, čas největší bolest odnesl, tak letos to bude fajn. Musí, musím dokázat vytvořit rodinnou atmosféru.

Oddělené ložnice

Před dvěma lety to byla móda. Rozhodli se to taky zkusit. Byly přece moderní pár. Oddělené ložnice. Vice soukromí, více pohodlí. Tak proč ne. Zrovna si zařizovali nový byt, byla to vhodná příležitost. Taky to bude změna, po deseti letech manželství jim to určitě neuškodí.

Uškodilo. Odcizili se, straní se. Připadá jim, že ten druhý má tajemství. A nemýlí se, najednou si všechno neříkají. Nejsou spolu v tu chvíli, kdy je přepadají stesky a smutky. Nemůžou se o ně hned podělit, a ráno, ráno není noc. Noc, která má tu moc dovolit vám sdělit i nesdělitelné.

Proč k sobě nejsou najednou upřímní, kde se vzala ta bariéra? Jedny dveře přece nemohly změnit jejich vztah. Tak co se tedy stalo?

V převráceném autě

Nic si nenalhává. Ví, že je konec. Nepřijedou včas, a i kdyby, nezachrání ho. Umře tu. Uhoří či vykrvácí? Co přijde dřív. Má posledních pár minut, na co by asi tak měl myslet. Na něco podstatného, důležitého, tak proč se mu hlavou nic nehoní a má tam prázdno jak v právě zametené světnici. Jako by myšlenky už odešly na druhý břeh, utekly mu napřed.

Konec života je tu a žádné rozhřešení na cestu nedostane?
Nezjeví se mu smysl života?
Nic?

Snad aby to přišlo rychle, a měl to už za sebou. Zvláštní, že ho skoro nic nebolí, jenom cítí únavu, bolest hlavy a krev na rukou, jak si jimi přidržuje ránu na břiše (protržená střeva?), krásně teplá, hřeje do dlaní.

Proti sobě

Sedí proti sobě, ona na pohovce, on v křesle, mlčí, stůl mezi nimi, jako by tvořil přehradu přes kterou k sobě nemohou. Mlčeli už chvíli, vlastně pár chvil, ba ne už celou věčnost, prostě od doby co vkročili k ní do bytu. 

Proč ho sem vůbec zvala? Nechtěla být dneska sama, ale co s neznámým mužem, kterého důvtip opustil jen co překročil práh jejího domu. Že by ho vyděsil? To je hloupost, má to tu zařízeno obyčejně, možná trochu přeplácaně, chaoticky a neuspořádaně, ale tak to má spousta lidí. Rozhlíží se po pokoji, snaží se na něj dívat jeho očima, ano, asi si říká, že to tu má plné čičurek, ale jí se to tak líbí. Má ráda hezké, miloučké a malé věci, miluje porcelánové figurky, sbírá je. Támhle na poličce - klečící Popelka, nevlastní sestra a zlá macecha - její nejmilejší kousky. Krásně tvarované, modré šaty vypracované do záplavy záhybů a nádhernou barvou vyvedené, navíc pohádkové postavy, z její nejoblíbenější pohádky.