Lázeňské zápisky II

16.5.

První den opravdového lázeňského života. Lehké spaní, probouzení se do krásného dne. Obléci se do plátěných kalhot a volného trička. Dojít si do jídelny na snídani (doma by mě nenapadlo snídat jogurt, ale tady (a v hotelích vůbec) nic jiného skoro nejím - čím to je? co je to za speciální jogurt?).

Jdu na první procedury - vířivka na ruce, a pak hned na nohy. Tam přetéká voda z nádoby, takže ačkoliv mám vyhrnuté nohavice, nakonec mám celou zadní stranu kalhot mokrou. Takže rychlý úprk na pokoj a převléci se. 

Tři hodiny volna. Chodím parkem, nakouknu do obchodů, sedám na lavičku - tu do stínu, tu na slunce - čtu Ovidiovo Umění milovat a užívám si a) že je krásný den, b) jsem v lázních, c) jsem sama , d) nemusím hlídat dítě, e) nemusím mluvit, f) nemusím vlastně vůbec nic. Je to opojné.

Lázeňské zápisky

15.5.

Počtvrté v lázních, poprvé někde podruhé. Je to zvláštní pocit po necelých třech letech vklouznout do těchto míst a plynule začít chodit na procedury, do jídelny usedat pořád na tu samou židli u toho samého stolu - a hlavně vést ty řeči o procedurách, nemocech, odkud jste, kam jdete o volnu, co město, co počasí, co koncerty...náročné, co vám budu povídat.

To, že jsou všichni o dvacet, třicet, čtyřicet let starší než já je něco s čím počítám (a i když si tu s nikým nepopovídám, tak jsem za to ráda, protože si uvědomuju, že uběhnout tři čtyři lázeňské cykly (který trvají v mém případě zhruba 2,5 roku) a nebudu mít problém potkat zde lázňující své věkové kategorie).

V ruce držadlo kufru, přes rameno taška s notebookem (a knihou a diářem a peněženkou a kabely a a a - ženy, však víte) a nemyslet na to, že odjíždím, abych se před Modřinkou nerozbrečela. Modřinka dělá pápá, poslední pusa od manžela a sjet výtahem dolů.

Proměny reality

Po týdnu opět ve své realitě. Minulý týden jsem byla v té minulé. U rodičů. V rodném domě. V malém městě. Po půl roce.

Procházela jsem místnostmi; vybavovala si hodiny, co jsem seděla na klekačce a učila se z červených sešitů; koukala jsem s Modřinkou z okna, tak jako léta koukal děda (a házel nám jablko, cmundu); přejížděla prstem po poličkách, které jsem každou sobotu zbavovala prachu; hodinu ležela ve vaně s bohatou pěnou a jako před lety koukala nahoru na matné sklo okna.

V hlavě

Venku je bílo. Z mrazu. Vzduch je tvořen chladem. Modřinka v kočárku nabalená. Tichá. Zima mi dělá dobře. Zalézá se do mne. Studí a já mám pocit, že něco prožívám. Poslední dny jsem otupělá. Ukrývám se do čtených příběhů. Vnímám Modřinku, muže. Připravuji se na jarní odloučení. Vše je zdánlivě v pořádku. Z komínů se valí oblaka tepla. Nahřívání rukou na kamnech u babičky. Přitisknout záda na rozhicovaný radiátor u našich. Teplo je důležité. Teplo mě zalívá, když mne Modřinka objímá. Jedna myšlenka vede k druhé. Moc jich víří v hlavě. Myslím na vše a přitom na nic. Jsem chmýří pampelišky stejně jako kapka rosy. Led je lesklý, lákavý a přitom nebezpečný, opatrně na něm našlapuji, klouže to. Obalená kolečka od sněhu. Když v teple pokoje roztají, stírám černou vodu s kamením. Iluze vždy roztaje rychle. Je dlouhá zima, jsou dlouhé noci, brzké stmívání, hodiny zářících plamenů svíček. Kdybych žila o něco dříve, dralo by se peří po těchto tmavých večerech, vyprávělo by se. Pěna do koupele v dlani. Foukám na ni, rozpojuje se, vzdaluje se, letí, proměňuje se v mokro. Je to jako mít sníh v bytě.

Na rande

Je sobotní odpoledne, mrzne. Stojím nahoře na Václavském náměstí, koukám na sochu koně a vybavuji si, jak jsem kdysi v dospívání četla v knihách, že si zde, pod ocasem, lidé dávají sraz, hlavně mladí a zamilovaní. Teď jsem tu já a na nikoho nečekám. A jsem za to ráda. Protože být celé dny s dítětem doma je krásné, ale občas to chce vydechnout, odejít a být sám. Mým útočištěm často bývá anonymní centrum Prahy.

Mám rande, na kterém budu jen já. Projdu se, prolistuji nejnovějšími knížkami v Luxoru, zajdu do kavárny, dám si kapučíno a osvěžena po pár hodinách v prostoru samoty se budu s úsměvem na rtech vracet domů.

Dva dny

Uspávám Modřinku, otevírám novou Boučkovou, Život je nádherný. Od první věty vím, že kniha se mi bude líbit. Ne. Vím to mnohem dřív. Rok kohouta i její ostatní díla jsem četla, vím, co očekávat. Proto to těšení.

Dva dny strávím ponořena do knihy. A když ji nečtu, tak o ní přemýšlím. Mezitím:

Mrzne, až mi čelo přes čepici brní. Jsem v Minoru, na prvním letošním Listování, Smrt Zajdy Munroa, průměrné, snad lehce pod, herecké výkony obstojné, Věra Holá výborná jako vždy. Kamarádi - řeči o sněhu, doktorech, těhotných sestrách, řeči, aby se nemlčelo. Cesta metrem, rozhovor s cizím člověkem. Taky nepodstatný, ale zůstává z něj příjemný pocit.

Doma vůně odpařené vody a žehličkou narovnaných kousků oblečení. Muž žehlí a kouká na nové zpracování Vinnetoua. Mluvím o Boučkové, o mém nadšení. Modřinka se vrtí v postýlce.

Druhý den četby knihy je proloženo kapajícím topením, mokrým flekem na zdi, řešením této situace. Dočtu knihu a plná dojmů chci jít spát - Modřinka se v tu chvíli probudí z dopoledního spánku. To je můj život. Víc žít, míň psát, stále něco číst. Život je nádherný.

A jedeme dál

Je druhého ledna. Začal koloběh všedních dní. Muž šel do práce. S Modřinkou jsme osaměly. Vracíme se do našeho holčičího rytmu dní. Sněží. V Praze sněží! Poslední dny jsem po tom tolik toužila. A dočkala se. Všechno bude v pořádku. Sníh mě přikrývá jako peřina poklidu.

Oslavit příchod roku v pyžamu, na balkóně, s prskavkou v ruce. S plápolající svíčkou na parapetu, se skleničkou sektu. Může být něco víc? Když k tomu přidáte skvělého manžela po boku, v postýlce spokojeně chrupčící Modřinku, které ty šílené rány nevadí, tak ne, nemůže být nic víc.

Dnes jsem přemýšlela o svých přáních, plánech, povinnostech, tužbách na letošní rok. Nějaké tam jsou - chci něco vidět, zažít, prožít. Vím, že něco pěkného přijde. Nebudu to ale letos usilovně hledat. Budu na sobě pracovat, věnovat se Modřince, což je můj nejdůležitější úkol, a žít poctivě den za dnem.

Po přípitku jsem chtěla přendat kalendáře - a jeden mi zapadl za skříň. Hrozně mě to mrzelo, ale muž to vzal v klidu. Vyndal obsah skříně - knihy, krabice, šití, šperkovnici - rozšrouboval ji, odtáhl, vytáhl kalendář. A zase vše vrátil zpět. Tak takhle jsme prožili první hodinu tohoto roku. Netradiční vstup.

Těším se, až Modřinka ochutná sníh, až bude sáňkovat, až budeme dělat andělíčky, až jí zčervenají tváře, až postaví svého prvního sněhuláka. Díky nový roku za tu zimní krásu.

Zlatá bojovka

Na tento víkend jsem se tak těšila! Měl přijít po náročném osmidenním období, kdy jsme na střídačku s manželem absolvovali vánoční večírky, divadelní představení, setkání s kamarády, a měl být ve znamení klidu, pohody, přípravy na Vánoce. Všechno bylo ale jinak - promarodila jsem ho. Takhle špatně mi dlouho nebylo. V sobotu se ke mne přidala i Modřinka. Manžel nevyspalý, já nepoužitelná, dítě trochu vykolejené z neznámé situace. Přežívali jsme. Vlastně je až neuvěřitelné, že i přes tohle všechno se nám podařilo několik vánočních okamžiků do tohoto bacily nabitého víkendu vsunout. Manžel ozdobil stromeček, udělal si nepečené marcipánově meruňkové kuličky. Shlédli jsme pohádku Škola princů a film Prázdniny.  

Do třetice stříbrná

Je neděle, stříbrná neděle. Je neděle, neděle večer. Modřinka spí, muž šel na EKG o Lásce a Naději. V bytě panuje ticho a já mám čas sednout si, zamotat se do deky a nechat v sobě končící víkend doznít. Prožili jsme toho tolik! 

Přijela maminka s kamarádkou, couraly po Praze, ale i tak jsme se během těch dvou dnů několikrát potkali a prožili hezké chvilky - společný oběd, kafe v bytě, ranní snídaně. S mužem a Modřinkou jsme v sobotu vyrazili na trhy. Václavské náměstí, Staroměstské náměstí (dvě kolečka cmundy, deci medoviny včeloviny (ze které se mi krásně zamotala hlava). Ještě jsme mrkli po svařáčku na Náměstí Republiky. 

Večer jsme s manželem po měsíci měli rande. Šli jsme do kina. Vybrali jsme si film vhodný na adventní dobu - Anděl Páně 2. Líbilo se nám to, sál byl zaplněný, veselost filmu námi prostupovala ještě po cestě domů.

Už druhá, bronzová

Neděle, jedenáct večer, zapalujeme dvě svíce na věnci, vylupujeme čtvrtou čokoládičku z adventního kalendáře. Na víkend toho bylo v plánu tolik, že jsem se bála, že zapálení svíčky ani nestihneme. Nakonec se to na poslední chvíli podařilo.

O víkendu přišel velký mráz a s ní více adventní nálady. Sobotní dopoledne jsme příjemně strávili na náměstí Míru. Živý zpěv koled, trdelník, bramboračka s chlebem, pečená jablka, punč.