Stránky

2012/09/01

Děti doma

neděle

Vstanu si v šest, i když se mi vůbec nechce. Spala bych, spala, spala...Hej! Prober se a nespi! Moc práce mne čeká, já vím. 

Udělám si kafe, sednu do křesla a chvilku vezmu do ruky knihu. Krásnej klid. Nedělní ráno, všichni ještě spějí. V hlavě si sesumíruju, co všechno musím udělat. 

Kafe zůstane nedopito, ještě o dvanácté ho budu studený ucucávat, jako obvykle. Sejdu do prádelny, naplním pračku, nasypu prášek, otočím kolečkem a voda začne natékat. 

Odemknu garáž a vyjdu ven. Je krásně, dneska ta třicítka padne. Podívám se do schránky, žádné letáky. Obejdu chalupu a jdu po vrzajících železných schodech ke slepicím. Odklopím víka ze žrádla a otevřu kurník. No tak holky, pojďte. Ještě jim dojdu natočit čistou vodu. 

Když procházím zahradou, tak se kochám. Červenajícíma třešněma, kvetoucíma bramborama, lahodně vypadajícíma jahodama. 

Bude půl osmé, ten čas tak letí. Muž už taky vstal, ale ten mi v neděli nepomůže, v neděli, to jen leží na kanapi/lehátku a spí/kouká na televizi/čte si. Ale to nevadí, už jsem si zvykla. 

Je to možný, že už tu spolu takhle žijeme osmadvacet let? 

Dneska budou řízky, zase, jak Dcera zoufale zkonstatuje. Jenže Syn je chce, a tak mu je udělám. Maso jsem v pátek u řezníka koupila čerstvé, krásné je. Stejně je to radost vařit pro děti, vidět jak jim chutná. 

Vytáhnu prkýnko a klepu první řízek, druhý řízek, desátý, dvacátý. Ještě pár sýrů obalím, to pro Dceru, ta masu moc nedá. Mezitím strčím do trouby makovec, to je rychlovka. Na plotnu připravit na polévku a je deset hodin. 

Co dělají ostatní? Dcera vstává, Syn asi taky, bude na počítači. Říkají mi, ať to nedělám, ať si sednu, že jsou dost velké, ať si odpočinu. Jenže mi to nedá. Rychle ven posebrat prádlo, co už je suché. Dneska to uschne pěkně, když neprší. 

Já jsem prostě šťastná, když na víkend, na ten den, dva přijedou. Vím, že už jsou dospělí, oběma už bylo pětadvacet!, ale pro mne jsou to stále moje malé děti, které v neděli ráno v pruhovaném pyžámku si sedli před pohovku a koukali na pohádky. 

Je pravda, že když některý víkend nepřijedou, tak si více odpočinu. Nemusím vařit, není třeba stále sledovat hodinky, zda všechno stihnu vyžehlit, zabalit, prostě je vypravit. Ale zase tu máme smutno. Co si pořád máme s mužem co říkat? Na to nám stačí pondělí až pátek. 

Už jsou tady v kuchyni, miska a cereálie, kus makovce, děti snídají. Povídáme si, smějeme se, je to tak fajn. 

Dcera, že prý řízky usmaží, jdu tedy mezitím zase posebrat trochu toho prádla a chvilku si sednu. Je půl dvanácté, chlapi mají hlad. Nandáme jim řízek, smažák a opečené brambory. Nezapomenu na zeleninu (rajčata a okurka). 

Uf, usmaženo, najedeno. Zbyla hora nádobí. Nemám sílu. Naštěstí, děti se do něj hned pustí. Jdu si na dvacet minut lehnout. Muž už dávno leží a spí u Moravce. 

Budík. Co se děje? Jedna hodina! Musím vstát. 

Seberu vejce, dám žrádlo psovi, sundám zbylé prádlo. Teď je na řadě žehlení. Košile, košile, košile. Žehlím jen Synovi, zbytek nechám na dceru a až bude večer tak nám s mužem do práce, teď jen to nutné. 

Přemýšlím, kde mám plastové krabičky, a zda se mi tam řízky, makovec, jablka, chleba pro Syna vejdou. Budou muset. 

Hotovo. Vyžehleno. Krabičky naplněné. Kufry stojí na chodbě připravené. 

Dám vařit vodu, jsou čtyři, je čas na poslední popovídání, u kávy a zmrzliny. Ta hodina uteče tak rychle. Najednou jsou pryč, je tu zase ticho. Muž dřímá u večerních zpráv, já obcházím stavení a poklízím. Je mi tak melancholicky smutno. Až se mi z toho lesknou oči. Však oni za týden zase přijedou. 

2 komentáře:

  1. Gratuluji k narozeninám a přeji, aby to ani po osmadvaceti letech nebylo s dětma smutné, a aby ti to stále psalo.

    OdpovědětVymazat