Anežka

Byla to hodná ženská, ta Anežka Červenková. Touhle větou babička vždycky začala svoje vyprávění. Určitě to sami dobře znáte, přijeli jste k ní na letní prázdniny, je večer, jste po dobrém jídle, brambory na loupačku s hrnkem mléka, sedí se ještě u stolu, mouchy se líně motají kolem lustru, povídá se. 

Moje babička uměla kouzelně vypravovat. Hodně vzpomínala na své úžasné rodiče, kteří jí a jejím mladším bratrům připravili, přes všechnu dřinu, chudobu a nemoci pohádkové dětství, do kterého ve stáří tak ráda utíkala.

Já vím, že hovořila o třicátých, čtyřicátých, padesátých letech, kdy to nebylo jednoduché. A určitě tomu kouzlu přidává to, že pro mne už je to nepředstavitelně dávná minulost. Ale i tak jsem vždycky z její volby slov a tónu hlasu poznala, že v té době žili hodní lidé. Od šedesátých let už mluvila především  jen o závisti, udavačích, potížích se sousedy, což se bohužel ani po té naší sametové nezměnilo. Ale to už zase utíkám od dnešního příběhu. Takže zpět do babiččiny světničky.

Babička vyprávěla spoustu příběhů, ale tenhle jsem měla z nějakého důvodu nejraději.

Kristo, ty si ji už asi nepamatuješ, byla jsi ještě moc maličká, obrátila se ke mne, a pak pokračovala bez větší přestávky v příběhu až dokonce: ona je teď v takovém domově důchodců v N., ale v tom víš, jak bych tam jednou chtěla být já, u řádových sestřiček. Narodila se tady v této vesnici S., byla jedináček, to vám byla tak hodná ženská, no měla dobré rodiče, měla je moc ráda, ona pro ně byla také všechno.

Anežka se pro ně obětovala, mohla se vdát, měla známost, ale to by znamenalo, že se musí odstěhovat do jeho vesnice, a rodiče tu zanechat. Neudělala to, rozhodla se posloužit rodičům až do konce, a to si ani neumíš představit, jak byli nemocní a jak moc náročné to bylo. A pak, když umřeli, zůstala v chalupě sama, čtyřicet dlouhých osamělých let. Před třemi léty už na chalupu nestačila, na pořadníku se uvolnilo místo, má se tam dobře, sestřičky jsou v domově moc hodné.

Nemám babičky dar řeči, tak jsem vám Anežčin život zestručnila do suchých vět, možná ale tím o to více vynikne. Jak babička pokládala jednu větu za tu předchozí - na rozdíl ode mne to neznělo jako vypravování školáka ze druhé třídy, ale dala tomu duši - tak mi postavy vyvstávaly před očima. Anežka jako malá holčička se zapleteným zlatým copem, rodiče nemohoucně ležící v obří posteli a Anežka krmící je, Anežka jako babička, ohnutá, s hůlkou v ruce a šátkem na hlavě.

 

Jako malá jsem obdivovala, že se dokázala obětovat pro rodiče. Když o tom přemýšlím dneska, tak tápu. Je to hezké, chvályhodné a určitě dobře, že se o mámu s tátou postarala. Ale věnovat jim celý život? To, že sama nebude mít vlastní rodinu? Strašně těžké rozhodnutí, a něco co by milující rodiče po svém dítěti určitě nepožadovali, ba naopak.

Nevím, tohle si musí rozhodnout každý sám. Já můžu udělat jediné, nezapomenout na Anežku, nést si její příběh ve svém srdci a čerpat z něj to dobré, co v něm nalézám. A předat ho dál. Což jsem právě učinila. Co si z něj odnesete vy, je jen a jen na vás.