Láska až za hrob

Umřela mu žena. To se stává. Většina partnerských dvojic je nucena se rozdělit, odchod jedné poloviny, druhá musí ještě žít. Vyjímky jsou, samozřejmě, automobilové nehody, společná sebevražda, potopení Titaniku, prostě co já vím, variant je dost, ale přesto nejčastěji je pár, které se miluje a nechce se dobrovolně rozdělit (rozvody, odchody od rodiny, odchody k milenci) nucen smířit se se smrtí manžela či ky.

A co teď? Jak žít? Jak upravit svoje zvyklosti, zvyky, návyky, pohyby, nahradit společné chvíle něčím jiným či pokračovat v obvyklých činnostech, jen už je provádět sám?

Umřela mu žena. Byla ještě mladá, šedesát jí zdaleka nebylo, rakovina. Prý ji miloval. Neříkám to s jistotou, protože to nevím. Protože nejsem on, jen on ví, co k ní cítil. Soudím podle jeho pronášených slov a chce se mi říci skutků. Jenže i ty skutky znám jen z jeho vyprávění, protože jsem ho poznala až po dvaceti letech jeho vdovství, tudíž o jeho ženě mám jen tu drobnou představu, kterou mi svým vyprávěním vystavěl a dovolil poznat. 

Prý ji miloval, ale nerad o ní mluvil. Prý ji miloval, ale v životě nedošel zapálit svíčku, položit květiny či se jen podívat zda je náhrobek v pořádku. Od pohřbu, pětadvacet let tam nebyl. Na hřbitově to ano, navštěvoval své mrtvé kamarády z dětství, kolegy z fabriky, účastnil se smutečních obřadů, ale k hrobu své ženy nezašel nikdy. Nikdy.

Nikomu to nevysvětloval, proč taky, co je komu do toho. Působilo to zvláštně? Řešilo to jeho okolí? Ano, dokonce můžeme říci, že ho pomlouvalo, mělo mu to za zlé. Ale proč? Kdo stanoví, jak se máme chovat? Máme právo na to chovat se jako my, ne jako loutky "teď udělej tohle, pak tamto, protože to tak je a musí být, jinak vypadneš ze hry lidského bytí a budeš podivín atp. atd. "

Proč si pořád myslíme, že máme právo ostatní soudit?

Myslím si, že se podvědomě toho místa bál, protože věděl, že jednou se k hrobu dostaví a nebude návratu. Tak se také nedávno stalo. Dnes tam leží, vedle ní, bok po boku, vedle sebe navždy. Navždy.