Vánoční I.

Po roce Vánoce. Neutečeš jim. I kdybys chtěl. Moci odjet někam do teplých krajů, pít sladké koktejly na písečné pláži. Slunce, moře, teplo. Žádní lidé zabalení do péřových bund se zakaboněným obličejem, žádný fronty v obchoďácích, žádný stres. Leda tak ve snu. Ničemu z toho se nevyhneš. Čeká to tu všechno na tebe, stejně jako na nás ostatní.

Do Vánoc necelé tři týdny zbývají, město už je ozdobeno, svítí. Včera jsi viděl prodávat stromky před vstupem do metra. Podivil ses, zdálo se ti to brzo. Co lidé dělají se stromkem, když ho přinesou domů už teď? U tvých rodičů se vždycky na Štědrý den (dobrá, někdy i den dva předem) došlo do lesa a prostě se stromek uřízl. Samozřejmě do vašeho lesa, nic jste nekradli, to se nemá, a už vůbec ne o Vánocích.

Těšil ses, až děd přinese jedličku. Zdobíval jsi ji, spolu se svou malou sestřičkou. Pravidelně se zamotala při rozplétání svíček, smál ses jí a fotil ji. Snímky stále existují, kdesi ve sklepě, vlhkem pokroucené, ale stále jsou. Tohle bylo dopoledne.

Druhá, ta nekonečně nekonečná část dne, kdy ti kručelo v břiše (zlaté prasátko prostě musíš vidět!) a večer se ne a ne přiblížit, kdy už se půjde ke stromečku?, ptal ses každou chvíli, kdy jsi nebyl zabaven sledováním pohádky či procházkou s otcem a sestrou (to aby maminka měla čas vše v klidu donachystat).

A pak přišla večeře. Otevřené dveře pro případného kolemjdoucího, krásně nazdobený stůl s talířem navíc, sváteční skleničky a talíře, které se v rodině dědí již třetí generací a používají se jen a jen v tento den, vůni smaženého kapra lehce přebíjí houbový kuba.

Je večer, zasedá se ke slavnostně prostřenému stolu. Děda do čela, naproti máma, aby to měla blízko do kuchyně, ty sedíš po levici dědy, a po tvojí zase otec. Tvoje sestřička naproti tátovi, taky blízko dveří, až bude starší, bude pomáhat mamince sklízet a přinášet chod za chodem. Začíná se rybí polévkou, pokračuje kaprem se salátem, dále trošku kuby, nakonec ještě ochutnat sladkou omáčku s vánočkou, máš pocit, že se do tebe už nic nevejde, ale musíš alespoň pár žlic, to je tradice, vše musí být jako vloni, předloni a tam všude v minulosti kam tvoje pamět sahá. Bylo, je a bude. 

Celá večeře je orámovaná modlitbou na začátku, poděkovat za uplynulý rok, bohatý stůl, uvědomit si, co všechno máme, vážit si toho. A zavzpomínat na ty, co tu bohužel už s námi sedět nemohou. A končí rozkrojením jablíčka, dědo zase tam máš hvězdičku!, to víš hochu, to se musí umět. Ještě zobnout cukroví trochu a a už zvoní! Ježíšek je tady.

Tak jsi se dočkal, stojíš před stromkem, vedle sestry, rodiče za vámi. Děda sedí v křesle, bolí ho kolena, však už je má obě operované, dlouhé jizvy na nohách, v létě je vždycky studuješ, když má děda jen trenýrky. Do loňska jsi rozdával dárky ty, letos už sestřička. Povyrostla dost na to, aby to zvládla. A tohle je práce pro nejmladšího člena rodiny. Další tradice. 

Na jednu stranu jsi rád, byly to nervy, rozdávat, předčítat jmenovky, na druhou stranu ta zodpovědnost ti dělala dobře. Musíš připustit, že sestra to zvládá dobře, ale potřebuje tvoji pomoc, číst ještě moc neumí. Obrací se na tebe. Ne na mámu či tátu, ale na tebe. Ví, že to byla tvoje činnost, pamatuje si to, obrací se na tebe!, máš z toho radost.

Dárky jsou úžasné. Dostal jsi tu stavebnici, co jsi si přál. I toho robota. A navíc ještě auto a super encyklopedii o koních. Spokojenost největší. Vše se tak třpytí, pomačkané papíry se zašmodrchanýma stužkami po koberci, rodiče se usmívají, popíjejí, děda hudruje, že to ani nepobere, proč mu to Ježíšek dělá, ale hudruje jen na oko, pod mohutným knírem vidíš úsměv. 

Posloucháte koledy, hrajete si, zíváš. Je čas jít spát, nechceš, aby skončil ten kouzelný den. Ale jinak to nejde, zalezete si se sestrou do pokojíku a strategicky rozmisťujete dárky, tak abyste je měli oba na očích, když ležíte na svých palandách.

Takové Vánoce si pamatuješ, takové byly v tvém dětství. Pak jsi vyrostl a objevil druhou stránku - vystresované davy v nákupních centrech, spálené plechy cukroví, kýčovitě vyzdobené výlohy, pokrytectví, samotu. Proto, když procházíš městem, nelíbí se ti přeplácaný strom na Václaváku, všímáš si špinavého sněhu po krajích silnic. 

Protože dětské Vánoce, doma u rodičů, se sestrou, už nebudou. Nikdy. Rodiče spolu nemluví. Sestra už není. Jsi jen ty. Máš vzpomínky, které se na Štědrý večer objeví, až budeš sedět sám doma, v křesle, před televizí, snažit se na ně nemyslet, ale oni se stejně objeví, snažit se nepít, ale stejně to nevydržíš, snažit se překlenout těch pár hodin, které byly kdysi tak krásné jako jsou teď nesnesitelné.