Odjezd do Vánoc

Před svátky, a před těmi vánočními zejména, jsou autobusová nádraží naplněna prazvláštní směsicí lidí více než obvykle. Schválně jsem si ráno přivstala, poklidila, zabalila (špinavé prádlo, dárky) a vyrazila na Florenc dřív. Jedu domů, ve čtyři. Jízdenku mám, láhev vody v tašce také, nic mi nechybí. Dokonce se mi podařilo ukořistit volnou sedačku v hale. Sedím mezi mladou Němkou (nebo někým kdo čte knížky v němčině) a podsaditým pánem s kulatými brýlovými obroučky.

Dveře se otvírají neustále, spíše nemají šanci se moc zavírat, lidé proudí, sem, tam, sem, sem. Slečna ukusující bagetu, máma s dcerou, dcerka ji pouští za ruku, letí vstříc tátovi, hup a už je v jeho náruči, otec je evidentně cizinec z teplých krajů, mladá holka ve vojensky střiženém kabátě (ale ten byl holky fakt tak krásnej!). Kufry na kolečkách, krosny, tašky, velikánské kufry, tašky s vykukujícími rolemi balicího papíru, igelitky roztodivně tvarované vzbuzují otázky - copak tam jen může být?. 

Každý má cíl, každý odsud odjíždí za rodiči, za milencem, za synem, za příbuznými, za známými. Domů. Za rodinou. A nebo k nim právě dorazil.

Je před svátky, každý je tak nějak více na měkko, tak se není co divit, že se tu dnes prodávají výrobky z chráněných dílen. Už dopředu poznáte, alespoň většinou, kdo si něco koupí. Jsou to hlavně mladé studentky humanitných vět. Nehodnotím, nevysvětluju, konstatuju.

Sedím tu asi tak dvacet minut, Němka odešla, místo ní se sem přiřítila pani ze Slovenska, statná to žena. A velmi výřečná. Mám sluchátka, spíše jako obranu před případnými dotěry než že bych poslouchala hudbu. Stačí mi vnímat ten halový úl. Smích od dětí, které u stolku baští hranolky, pošupování tašky nohou při postupování ve frontě na koupi lístku, hlášení o opožděnén odjezdu jednoho ze spojů na Brno, nejdříve česky, poté anglicky, aby nebylo pochyb, že všichni ví vo co go. 

Není to krásné, jak má každý za kým jet? Jak se těší na pár volných dní, na bramborový salát a smaženého kapra? Jasně to jídlo a cukroví a pítí a dobrůtky, a dárky a tak, to všechno je fajn. Stojí nás to strašně energie, vyčerpá nás to, popravdě často i štve, ale nakonec je to fajn. Jenže to nic není oproti tomu sedět vedle milované osoby, která vás drží kolem ramen, vidět malou Janinku jak je u vytržení ze světýlek na stromečku, vrátit se zmrzlý z novoroční procházky do chaloupky, kde zatím babička uvařila čaj. To jsou ty nejkrásnější dary, a pokud je dostaneme a dokážeme za ně poděkovat, nemůžou tyhle svátky skončit špatně.

Na tyhle pěkné momenty z minulosti, přítomnosti a doufejme snad i budoucnosti, myslím, když stojím prokřehlá ve štrůdlu na nástupišti číslo 19, taška řeže do ramen, nohy studí, nekonečná fronta, než se člověku podaří se dovnitř autobusu protlačit, a těším se na příštích pár dní. Nebudou dokonalé, bude stres, bude práce, ale i to k tomu prostě patří. Hlavní je, že člověk bude tam, kde to má rád, s lidmi, které k životu potřebuje.

Cesta po dálnici utíká, ze dne se stává noc. A už jsme na Vysočině a tudíž sníh, všude sníh. Bílo, tma, světýlka v oknech. Pomalu kráčím městem, schválně pomalu, vnímám výzdobu, poletující vločky, prázdné náměstí, pomalu kráčím domů, zapomínám na starosti a jen se prostince těším na Vánoce. Tomu říkám kouzlo Vánoc.

Krásné Vánoce Vám všem!