Dopolední kavárna

Sedím v křesle, počítač před sebou a pracuji. Spíše se o to pokouším. Už nemůžu, bolí mne za krkem. Zaklapnu noťas a napiji se z hrnku, který mám postavený na stole. Práce je náročná a nezajímavá. Koho by také bavilo psát článek o - ne, nebojte, ušetřím vás toho, usnuli byste mi hned na začátku vyprávění.

Je středeční dopoledne. Kavárna je v tuhle dobu tichá, čas jako by se zpomalil. I zvuk je tišší než obvykle.

Tahle provozovna je zapadlá, na okraji Prahy. Potřebovala by opravit, zvenku opadaná omítka moc k návštěvě neláká. Kdo to tady nezná, nemá důvod sem vkročit. Moc lidí sem proto nechodí, což mi vyhovuje. Mám ráda klid na práci. Ale zase ne úplný. Takže ideální prostředí.

Rozhlídnu se po místnosti. Kromě mne je tu servírka, která zrovna připravuje latté. Po těch měsících mých návštěv už vím, že se jmenuje Alice, ale každý jí tu říká Aličko. Je vysoká, velmi štíhlá, snad až moc. Její pohyby plně odpovídají celé dopolední náladě. Už by potřebovala ke kadeřnici, odrosty nevypadají hezky. Nemá prsten. Bude určitě svobodná, bezdětná. Jen tak hádám. Ale vypadá na to, že ráda chodí do společnosti, baví se, tancuje. Možná má doma křečka, to je také noční tvor.

Dále tu je starší pán, který si sem vždycky chodí číst noviny a na dopolední polévku. Můžu se spolehnout, že přesně v deset uslyším zvonek nade dveřmi, jak je otvírá. Nikdy nepřijde o minutu později. Jak jen to dělá? Je šarmantní, v šedém obleku, i s vestičkou. Připnout mu takové ty zlaté kulaté hodinky na řetízku, tak vypadá  úplně prvorepublikově. Dá-li se takto někdo popsat. To už se dneska tak často nevidí. Ale mám ho ráda, vždy mi podrží dveře a prohodí něco milého, je vtipný a galantní. Prostě pan Elegán podniku.

Jinak je tu prázdno. Před chvíli odešli dva školáci, chodí si sem nakoupit svačinu o velké přestávce. Vím, že  asi za patnáct minut tudy doslova proletí unavená a pořád spěchající maminka, která za ruku  potáhne věčně se vzpouzející holčičku v růžovém (už se určitě nemůže dočkat, až její dceru tohle barbínovské období přejde).

Víme o sobě, víme, co si dáváme k snídani, které pečivo nám chutná. S někým se na sebe usmějeme a pozdravíme. Naznačíme pohybem hlavy, že jsme druhého zaregistrovali či jen nevšímavě mineme. Potkáváme se tu denně a přitom neznáme ani svá jména.

Občas se stane, že někdo už nepřijde. My ostatní si vyměníme pohled, co se asi tak stalo? Chřipka, odstěhoval se či -nedej bože- umřel? Po pár dnech se na něj zapomene. Jeho místo zaplní nová postavička na scéně.

Kdoví, jak na ně působím já. Tichá, ještě snad o mne uvažují jako o mladé, žena, která přijde, dá si dva své ranní croissanty a kávu. Za hodinu si objedná ještě jednu. Vlastně, uvědomuji si, ji už dostávám automaticky.  Chodím sem už tak dlouho, že si zapamatovali moje návyky. Asi si myslí, že jsem nějaká spisovatelka, když pořád ťukám na klávesnici. Ale doopravdy je to nezajímá. Možná si spíše řeknou, ta má štěstí vysedávat si po kavárnách, kdyby musela v šest do fabriky jako my ostatní, ta by viděla…Jen tak hádám...Jen si tak představuji...Jen si tak vymýšlím.

Ve skutečnosti o sobě navzájem nic ani vědět nechceme. Není na to čas, nemáme v životě už místo na další neznámé osoby. Tak si je prostě zařadíme, bereme je jako součást zařízení našeho životního prostoru a to je vše. Nezajímá nás, že servírka má dědečka v nemocnici a myslí na to, že ho právě operují. Že se starému pánovi včera narodilo první pravnouče.

Pohled mi sklouzne na hodiny. Povzdechnu si, otevřu počítač a zase se vracím k práci. Abych se opět stala součástí toho všeho, abych plnila svoji roli. Roli, kterou jsem si pro sebe v tomto kavárenském představení připravila.