Bílou čokoládu s hnědýma očima, prosím

Hnědé, teple kaštanové, oči, které na mne dneska hledí jinak. Se zájmem, se starostí, s obavou, s láskou, pátravě, co hledají, proč mne pozorují? Nebo si to celé zase jen vymýšlím a vidím to, co si přeji? Tak proč mi nepředal kelímek, dokud jsem na něj nepohlédla?

Sedím v hluboké sedačce, jemná kůže, příjemná vůně kávových zrn, jsem v kavárně, malé, útulné. Jednoho červencového dopoledne jsem sem vstoupila náhodou, bylo chladno, tak chladno, že jsem ráno vyndala ze skříně podzimní kabát, a celý den jsem toho nelitovala, naopak, měla ho zapnutý až ke krku, pásek těsně přitažený, aby neměla zima kudy vlézt. Ale i tak jsem se  potřebovala zahřát, dostat do těla trochu tepla. 

Byl to první podnik, na který jsem narazila. Zatlačila do skleněných dveří, šlo to ztuha, vešla, obklopilo mne teplo, přistoupila k pultu. Rozhlížela se po nabídce, přestože jsem věděla, že si dám, to co vždycky. Bílou čokoládu, nápoj na kterém ujíždím už roky, tak nějak ke mne patří, jsem severský typ, bledá, hubená, kůži prosvítající žíly, blondýna, tak nějak mám pocit, že tenhle nápoj ke mne prostě patří. A pak se to stalo. Chtěla jsem zaplatit, při podávání mincí jsem poprvé zvedla hlavu k obsluze.

Nejprve jsem uviděla krásný úsměv, a pak hned oči, ty krásné oči, jejichž jediný pohled mne dokázal uklidnit. Nevím, jak je to možné, nechápu to. Navíc to zní jako z viktoriánského románu - pohlédla mu do očí a věděla, že je to muž jejího srdce. Ach jo. Tak to samozřejmě nebylo, jen ten pohled mne udělal příjemně na duši a už klidněji jsem si šla vybrat stoleček u okna, abych mohla pozorovat dění na ulici.

Hodinku jsem si poseděla, po lžičkách vychutnala hutný nápoj, sledovala lidi, hlavou prolítávaly myšlenky, bez toho aby se nějaká zdržela déle než pár vteřin. Ani knížku jsem si nevyndala. Byla to uspokojivě strávená hodina, po které jsem vyšla posílena do vyřizování dalších pochůzek. Na obsluhu jsem si už ani nevzpomněla.

Podruhé jsem do tohoto podniku vstoupila o 14 dní později. Nevím proč, něco mne tam přitáhlo. Nešla jsem přímo okolo, trochu jsem si musela zajít, asi tak o tři ulice, ale to nic není, zase bílá čokoláda, zase jeho kaštanové oči. Zvláštní ani při druhé návštěvě jsem nezaregistrovala více než jeho oči, a samozřejmě jeho výšku, protože jsem se musela dívat nahoru, abych mu do nich viděla. Ale jakou měl barvu vlasů a jaké délky, široký či rozpláclý nos, malé či odstávající uši, to netuším.

Takhle nenápadně to začalo a postupně se to plíživě i stejně dále nabalovalo. Za pár týdnů se z toho stal můj zvyk, úterý a čtvrtky, když jsem chodila z kurzu kreslení, s velkýma překážejícíma deskama pod paží, jsem si zašla na tu svoji dávku bílé. A hnědé, samozřejmě. Takhle už to trvá tři roky, tři dlouhé roky, objednám, střetnutí s jeho očima, posadím se, vypiju a zase jdu.

Zdá se mi až neskutečné, že za tak dlouhou dobu o něm skoro nic nevím. Je málomluvný, docela nerad mluví se zákazníky, se slovy šetří, za to s pohyby ne, je vidět, že sportuje, má pružné tělo, svalnaté, ale zase to nepřehání, je to taková ta ideální krásná verze, pevné, ale ještě příjemně měkké tělo. Náruč, která je oporou i pohlazením, alespoň na to takhle vypadá.

Kdybych chtěla, mohla bych se s ním dát do řeči, započíst rozhovor, o počasí, o nápojích, o čemkoliv, šlo by to, vím. Ale já nechci. Nemám zájem vědět o jeho životě, třeba je to doma nepříjemný bručoun, co si nehraje se svojí dcerou nebo se každý týden ožere v hospodě. Raději si mu vymýšlím různé identity. Podle toho, jak na mne zrovna působí. Dneska to je zhrzený milenec, který právě zákazníkovi přihodil do kafe o tři kostky cukru více, z nepozornosti, je roztržitý, myslí na svoji milou, která od něj ráno odešla. Domů, za svým manželem. Je s ní půl roku, nejdříve byl nadšený, že našel ideál. Krásnou ženu, spousta sexu, a přitom od něj nic víc nechce. Bomba. Kdyby se nezamiloval. Obával se, že se to stane. Jen jaksi nepředpokládal, že z jeho strany. A teď to má. Teď je v tom až po uši. Trpí, přesto si dál před ní hraje na frajera. Chudáček můj malý.

Minulý týden byl zase samý úsměv od ucha k uchu, zdál se mi více opálený. Myslím, že za to mohlo, že se mu podařilo přopašovat z Thajska drogy. Teď je v balíku a v euforii, že nehnije v nějaké smrduté kobce.

Chodím sem sama, nechci, aby sem chodili moji známí. Jsem poměrně společenská, ale tady ne. Tady jsem jen já sama. Seversky odměřená, seversky bílá, seversky chladná. Ledová královna. S bílou čokoládou na stolku a pohledem hnědých očí, co hladí. A to stačí. Ba co stačí, to vám v každém podniku nenabídnou. Tak ještě jednu bílou čokoládu, prosím.