Listí

Sobota. Pro některé možná volný den na nákupy, na výlety, na odpočinek. U nás práce na zahradě.

Zvuk jako když kočka škrábe na dveře, aby ji pustili dovnitř se ohřát. Alespoň mne to tak připadá. Takovéhle myšlenky v hlavě, na sobě vytahané tepláky a obří bunda po - po kom? nemám tušení, od někoho jsme ji prostě dostali, a jak s vděkem rádi přijali! - kdo vám dneska dá něco zadarmo, že? Ale stejně je v ní zima, otřesu se. To je dobře, zahřeješ se prací, odpovídá táta. Asi jsem přemýšlela nahlas.

Hrabu listí, ze stromů je již většina opadaná, však brzo napadne, ale ta naše třešeň letos padesátiletá ho má stále ještě dost a dost, dnes musím naplnit ten velký koš, sama bych se do něj vešla dvakrát, alespoň jednou, a vrchovatě, táta to pak zarejpe, to bude půdička zjara pro brambory připravená!, máma sází česnek, tak jen aby byl příští rok dobrý.

Hrábě jezdí svými kovovými prstmi po mezi, dráp, dráp, listí se na ně zachytává, rukavice mám děravé, hlínu za nehty, rozumím tomu, že člověk musí mít povinnosti, že musí pracovat, ale proč se plahočit tady po zahradě, za každým spadaným lístečkem se muset sehnout, listopad, listí pád, to sedí, to sedí, kdo vymyslel české názvy měsíců?, zajímalo by mě to, protože jsou přesné a trefné.

Jak to hrabeš? Hrab to pořádně!

Koš naplněn, třikrát sešlapán, už ani lísteček se do něj nevejde. Končím. Mám padla.

V altánu, sedím na podušce, zkřehlé prsty objímající hrnek s čajem pomalu rozmrzají. Svítí sluníčko, potichoučku puštěný rozhlas, vůně kávy, kterou pijí ostatní. Unavení, ale spokojení z odvedené práce. Pro tohle to stojí za to, po práci sednout a kochat se upravenou zahradou, povídat, mít takový hlad, ze obyčejný chleba se sádlem chutná jako nejlepší delikatesa, kterou kdo na světě ochutnal.

Škoda, že to člověk pochopí až věkem a v mládí tyhle chvíle nedokáže správně prožít.