Na stanici

Jak jsme se seznámili? Vy máte teda otázky. A je to vůbec důležité? No dobrá, povím vám to. Na fotbalovém zápase. Můj bratr hraje obránce za naši ves. Pocházím z H., já na ty jejich zápasy moc nechodím. Však si to umíte představit, je to taková překopávaná, jedna vesnice proti sousední, hrají to kluci jen pro zábavu, moc se koukat na to nedá. Přijela jsem domů zrovna na víkend, je tomu tři neděle nazpátek, bylo hezky, nic se mi dělat nechtělo, tak jsem si řekla, že vyrazím, třeba tam potkám Gabču. To je moje spolužačka ze střední, seděly jsme spolu v jedné lavici, víte. Tak jsem tedy šla, tribuny poloprázdné, nikoho známého jsem neviděla, chvíli se tedy koukala, jak to kopou, ale fakt se to nedalo. Navíc bratr seděl na lavičce, tak jsem mu nemohla ani fandit. Rozhodla jsem se, že si dojdu teda pro pivo.

A tam u stánku stál. Kluk v manžestrové bundě a kelímkem desítky v ruce. Jinak tam nikdo nebyl, tak jsme se nějak přirozeně dali do řeči. Byl tu náhodou, prý jen projíždí, měl motorku víte, měl krásné oči, šedé. Byl vtipný, taky že prý bydlí v Praze. Vyměnili jsme si čísla mobilní, tím se nikdy nic nezkazí. Že se někdy ozveme, třeba někam zajdeme. Takhle nezávazně to začalo. Nechce se mi věřit, že jsou to teprve necelé tři týdny, osmnáct dní jenom. A přitom se toho tolik přihodilo. Kdo mohl tušit, co se všechno stane. 

Potřebovala bych se napít, myslíte, že bych mohla dostat další kafe. A že jsem tak smělá, vy se  mě tu celé hodiny pořád na něco ptáte, a já o vás nevím nic - jste policistka nebo detektiv? A jaký je v tom rozdíl? Člověk má popletenou hlavu americkými krimi seriály, a přitom neví, jak to funguje u nás.

Děkuju moc, jste hodná, já jsem na kofeinu doopravdy závislá. Tak jo, můžete se ptát dál. Jak bych definovala náš vztah? Víte, to máte těžké, jak jsem vám teď řekla, znali jsme se jen pár dní. Vážně nevím, co odpovědět. Tak já vám povím, co bylo dál. A závěr si uděláte sama. Sama od sebe bych si netroufla tvrdit, že jsem ho dobře poznala.

Zavolal mi pozítří, v půl jedné, zrovna jsem byla v menze na obědě. Že mu nějaká holka dala kvinde, takže osiřel, jestli nechci jít s ním do kina, že lístky už pořídil. Souhlasila jsem, po krátkém váhání, měla bych pracovat na diplomce, ale šlo o dobrý biják, který jsem stejně chtěla vidět. Tak jsem tedy šla. Jmenuje se to T., určitě víte, o co jde, plakáty byly všude, velkou reklamu tomu dělali. Sraz jsme si dali před kinem, přišla jsem, už tam stál a s mobilem si hrál, tak trochu křečovitě jsme se pozdravili, podat ruku či líbnout na tvář, nějak jsem si nebyla jistá, no jak povídám, bylo to křečovité. Ale nějak jsme se před ten úvod dostali. Naštěstí film začínal za pár minut, tak jsme honem šli do sálu.

Film byl skvělej, užila jsem si ho. Úplně nadšeně jsem odcházela z promítacích prostor a mluvila a mluvila o ději. To já dělávám, mé přátele to přivádí k zuřivosti, ale N. to nevadilo. Zajímalo ho, co si o filmu myslím, a jestli prý nechci ještě zajít na skleničku, že to doproberem. Bylo deset, metro bude jezdit ještě dlouho, tak jsem souhlasila.

Jé, promiňte, že zase přerušuju, ale nemáte kapesník? Díky a pardon. Dobrý, můžu pokračovat. Asi nejsou potřeba takovéto detaily, viďte. Zdržuju, chcete to sepsat a jít domů, já rozumím. Vezmu to tedy stručněji.

Zašli jsme do kavárny, nad vínem se dál skvěle bavili, asi dvě hodiny jsme tam byli, pak pospíchali, abychom stihli poslední metro. To bylo tedy v úterý po tom fotbale. Potřetí jsme se viděli až v pátek, mezitím pár esemesek, takové na hraně, prostě chlap a ženská, když si píšou, trocha narážek, trocha lichotek, ale jen decánko, nic přehnaného.

Jo, tak v ten pátek jsem ho pozvala na ples. Já tancuju a měli jsme ten večer vystoupení, což nezabere moc času, a pak se můžete zbytek večera sami bavit. Přišel, i jsme si spolu zatancovali. To byl asi ten zlom, ta blízkost našich těl, nedalo se tomu zabránit. Skončili jsme v posteli, v té co jsem ho dneska našla.

Myslím, že nám oběma bylo jasné, že se to stane už od toho postávání u stánku. Já jsem docela upovídaná, toho jste si už asi stačila všimnout, a tak jsem pořád povídala, o sobě, čím se živím, o bráchovi a tak, normální věci. Bylo vidět, že mne N. rád poslouchá, a vyptával se, abych mluvila dál. Prý měl rád můj hlas. Když jsem se na něco otázala já, stočil obratně řeč jinam. Tak jsem se po pár marných pokusech ptát přestala. Udělala jsem si obrázek podle jeho bytu, i když teď jsem se od vás dozvěděla, že nebyl jeho. Líbil se mi, je to umělecký ateliér, je krásný, však jste ho viděla. Říkala jsem si, bude to umělec, je to bohém, ten žije jinak než ty, obyčejná studentka antropologie, neřeš to, nech se unášet proudem, kterým tě loďka života unáší.

Promiňte, já už nemůžu. Jsem unavená, víc vám k tomu nepovím. Scházeli jsme se ty dva další týdny, bylo to krásné, protože to bylo nové. Ale nepoznala jsem ho a už to ani nestihnu. A pak, dneska, přišla jsem za ním, a našla ho mrtvého, okolo krev, pistole na podlaze. Co víc po mne chcete, vždyť nic nevím! Proč to udělal? Proč jsem ho musela najít já? Zrovna já? Myslela jsem, že si s ním jen užívám, a teď mi připadá, že to byla láska mého života. Je to možné nebo je to jen tím šokem? Takový zmatek, vše se mi v hlavě motá. Nevím, co jsem pro něj byla, právě teď mám zmatek v tom, čím pro mne byl on. Trávili jsme spolu čas, byli si blízko a přitom se neznali. Jak bych vám mohla říct něco víc. Je mrtvý, ze své vůle. K čemu něco dodávat, proč po něčem pátrat. Nezbývá než to přijmout a respektovat jeho rozhodnutí. Proč to udělal? Nezajímá mne to. Je pryč, tak nač pátrat. Je to pryč.