Zrcadlo

Večerní sprcha. Něco, na co se celý den snažila nemyslet. Bála se o to v myšlenkách jen zavadit, jen letmý dotek, a bylo to jako by sáhla rukou na něco mazlavého, nechutného, co vyvrhlo otrávené moře.

Ji. 

Jak denního světla ubývá, je čím dál těžší nemyslet, že ji to zase čeká. Věděla, že tu proceduru absolvovat musí, a že ji zvládne. Ale taky věděla, jak ji zase protrpí.

Zrcadlo z koupelny odstranila ihned po návratu, nemohla se vidět, ale i když se snažila vyhýbat pohledu na své tělo, co nejvíce to šlo, nikdy to nejde úplně. Navíc nutnost dotýkat se sebe sama byla ještě horší. Hnusila se sama sebe. Ohyzda, zvrásněná pokožka, nestvůra.

Popáleniny třetího stupně. Skoro všude.

Její tělo, její tvář.

Spálené.

Na ten požár si nepamatovala, totální prázdno, zatmění, výmaz. Měla by to brát jako dar, jako ulehčení. Ale k čemu, když ten požár má neustále na sobě, a nemůže ho odendat, navíc ho vidí i ostatní, to by u myšlenek nehrozilo. 

Krásný dárek si to tedy dala k narozeninám, není-liž pravda. Třicet ti je jen jednou, to prostě musíš oslavit. Hučela do ní kamarádka. Nechtěla, ale podlehla. Kdyby to bylo na ní, udělala by si pro sebe volný den, prošla se centrem, navštívila nějakou zajímavou výstavu, a pak si v knihkupectví koupila tlustý román, se kterým by zapadla do malé tiché kavárničky, té na kraji města, té její milované, kde je jí nejlépe. A tam by si sama hezky oslavila svoje kulatiny. Víno, kniha, udělat seznam, co se za ten rok, za těch třicet let podařilo a co méně, udělat plány do budoucna. Takhle to chtěla.

Jenže podlehla. Udělala oslavu. Pro lidi, které k životu nepotřebuje. O to více se snažila, aby byla vydařená. O to více jí na tom záleželo. Paradoxy života. Staráme se více o názor těch, na kterých nám nezáleží než  o ten, co mají naši milovaní.

Nakoupila spoustu jídla, táhla se s vyboulenými igelitkami, no jen tak tak je donesla domů, než se jí protrhly, celý den připravovala jednohubky, žehlila si šaty speciálně na tento večer pořízené, chladila láhve alkoholu, vyzdobovala byt. Oslavenec má nejvíc práce, jako vždy, ale navečer jí přišla pomoc kamarádka Martina, a tak se mohla v klidu namalovat. A konečně se taky na večer těšit.

Akce se konala v jejím bytě. Od sedmi, ale první gratulanti dorazili až o osmé. Trochu jí to zkazilo náladu, ale pak to hodila za hlavu a rozhodla se bavit. K tomu rozhodnutí jí pomohlo pár uvítacích panáků s hosty. Jedno jak se dostala do té správné nálady, hlavně, že v ní byla. A že si svůj večírek užívala. Bavila se, hlasitě se smála, měla radost z dárků, bláznivě tancovala.

Pokoje plné lidí, hlučná zábava, spousta alkoholu, dobrá muzika. Bylo to báječné, ale náročné, a tak se šla na chvilku natáhnout. Jen na pár minut se stočit do křesla. Jenže usnula tvrdě. A vzbudila se až druhý den.

A vzbudila se až druhý den v nemocnici.

Možná byla vzhůru, když ji olizovaly plameny a kouř se jí dral do nosu. Ale to ona neví, to mozek vytěsnil.

Nedopalek cigarety odložený v nepozornosti. Asi to byla příčina. Tedy podle výsledků vyšetřování. Ale čí byla? To se neví. Pachatel neznámý. A jí je to stejně jedno. Vědět to nepomůže, jen by její nenávist dostala konkrétní podobu, jinak by se nic nezměnilo. Raději ať to nezjistí.

Tři měsíce života zamotané do kilometrů bílé gázy. Mumie. Víc si z té doby nepamatuje, byla prostě schovaná pod těmi obvazy, a to stačí. Nic necítila, denní rutina ležení a cvičení. Nuda, šeď, únava, spánek či nespavost, jak kdy.

Vlastně to  byla dobrá doba. Nic nemusela, ty obvazy ji chránily před světem. Po jejich odstranění to bylo horší, podstatně horší. Musela vyjít na světlo a utkat se s pohledy ostatních. Ty jejich nevyslovené otázky v očích - chudinko, copak se ti přihodilo? - a hned odvrátit pohled, ať se na to nehezké stvoření nemusí dívat.

Nenáviděla je. Všechny, i když za nic nemohli. Bylo to iracionální, ale nemohla si pomoci. Měla pocit, že na to má právo, že si nezasloužila tohle neštěstí. Tak proč se jí přihodilo a ostatní si vesele chodí po světě bez úhony? Proč?

Požár. Změnil její tvář a tělo, pokřivil je, poškodil. Stejně nakonec dopadla i její duše. Neumí se radovat, je zlá. Požár spálil její dobré já, zůstala jen ta druhá horší polovička, ta, co se tak lehce nevzdává. Obsadila její duši, zalezla do všech pórů srdce a ona teď každému jen škodí. Každého využívá, každému ubližuje. A to ji těší.

Dříve se ráda ponořila do vany plné horké vody, byl to pro ni odpočinek po dlouhém náročném dni v práci. Dneska vstupovala do koupelny jako za trest, neochotně, odkládala to. Rychle se svlékla, stoupla pod sprchu a provedla hygienu nejefektivněji a v co nejkratším čase to šlo. Pak přišla ta horší část - namazat tělo, tu vrásčitou kůži, kterou tak nenáviděla. Dělalo se jí z toho fyzicky špatně, nutkání na zvracení. Ano, chtělo se jí blít z vlastního těla. Už jsou to dva roky a ona stále není schopná přijmout tuto novou podobu svého já. Nedokáže se s ní spojit, jako by se na sebe dívala zvenčí. Tohle přece nemůže být ona! Tak jak to, že je? 

Stala se z ní prvotřídní mrcha, cha cha, zrovna minulý týden zase využila soucitu kamarádky, aby získala, co chtěla. Jen tak z rozmaru, ne, že by to potřebovala. 

Vždycky nosila krátké vlasy, teď si nechala narůst dlouhé, zakrývá si jimi tvář. Aby byla co nejméně viděna a aby ona co nejméně viděla. Dnes k ní pronikl skrz jejich vodopád úsměv na cizí tváři. Byl to nějaký chápek, úplně průměrný, se kterým se srazila v obchodě. Choval se k ní normálně. A ji to nějak...rozhodilo asi bude to správné slovo, než přijde na přesnější pojmenování.

Znamená to, že se její duše začíná hojit? Že by pro ni ještě byla šance být opět slušným člověkem? Aby tomu tak skutečně bylo, musela by pohlédnout pravdě do očí. Sobě do očí. Snad nadešel čas vrátit zrcadlo na původní místo.