Cesta do práce

Dveře se zabouchly. Ráda poslouchala ten zvuk, kdy se dvě gumové části přisají k sobě, aby se staly celkem. Zní jí to jako polibek. Splynou v jednu věc, než je zase někdo násilím otevře. Chtěla jen tak sedět, odpočívat než dorazí do práce. Čekal ji náročný den.

Vzala si sukni. Tu letní, která pokud stojí na slunci, prosvítá. Proč by neukázala nohy, dokud ještě může. Až bude stará, vrásčitá nebude si muset vyčítat, že v mládí prohloupila a nevyužila, co měla od toho nahoře darováno.

Každý den takhle cestuje metrem. Pracuje na druhém konci Prahy, ale jí to nevadí, má ráda ten ranní čas, kdy ještě není úplně probuzena, nechává se unášet davem, zapadne do něj, je součástí tohoto podzemního živočicha, který v zástupu postupuje schody, metro, vystoupit, eskalátory. Eskalátory má obzvláště ráda, tedy spíše tu chvíli před nimi, kdy ji ovane silný vítr, ví, že lehce by se dalo zjistit, co tam proudí, co přesně ho způsobuje, ale to ona nechce vědět. Stačí jí nechat se jím vždy zasáhnout.

Jezdí takhle už pět let, přesto vždy na jezdící schody nastupuje opatrně, a to i když nemá podpatky. Baví ji dívat se, jak se pomalu vynáší na vrchol, sledovat míjející lidi, kteří proudí zase druhým směrem do hlubin, odkud ona utíká. Nikdy po schodech nechodí, netlačí se. I za cenu, že má zpoždění a ví, že dorazí pozdě, ani když slyší přijíždět vlak do stanice. Nemá to ráda. Říká si, že pokud by se jí za těch pár minut, co by popoběhem ušetřila, mělo stát něco důležitého, tak pokud je to podstatné, tak si to na ni počká a přihodí se jí to stejně. Občas musíme dát osudu volnou ruku a nezasahovat mu do jeho plánů. Alespoň ona to má takhle v hlavě nastavené.

Ty cesty jsou vlastně její kostel. Má čas pro sebe, i v tom hluku je vlastně klid, nikdo si jí nevšímá, každý se zaobírá jen sám sebou. A ona se taky může věnovat sobě. Bere to jako dar, jsou to jediné chvíle, které patří jen jí. A nezáleží na tom, že ji obklopují roztrhané sedačky, rozmáčené stránky novin ležící na zemi a tak rádo se lepící na boty, ani pach ostatních. To k tomu prostě patří.

Kdyby chtěla, mohla by jezdit tramvajemi, časově by to nevyšlo o moc déle a mohla by se kochat krajinou, rozhlížet se po památkách, objevovat, kde je co nového. Nikdy ji to ale ve skutečnosti nenapadlo. Nějak to k ní nepasovalo. Ten způsob života tady dole pod zemí jí prostě vyhovoval více. Člověk ani nemusí přemýšlet, jen se začlení, a ta mašinérie ho sune dopředu. To je to, co potřebovala před těmi pěti lety, po oné osudové události. Potřebuje to dodnes, jak je vidět, když na způsobu přepravy své osoby po městě nic nezměnila.

Dnes bude hezky, slunečný den,  ale až venku, tady dole je počasí vlastně neviditelné. Peron, vlaky všechno stejná šeď jako jindy, jen podle oblečení lidí poznáte, jak je venku. Kdybyste žili tady dole tak ani nevíte, jak se střídají roční období.

Florenc. Přestup ze žluté na červenou. Škoda, že její oblíbená barva je zelená, když jí nikdy nejezdí. Tomu se říká život.

Dveře se zabouchly. Přišlo jí to definitivní, alespoň na chvíli, byla uzavřena v poměrně malém prostoru s poměrně dost lidmi. Všichni byly cizí, přesto něčím známí, na jednom místě v jednu chvíli spojení.

Vlak přijíždí do cílové stanice. Dveře se na povel zmáčknutého tlačítka musí opět rozdělit. A ona? Ona musí vystoupit a žít další den. Už je na schodech, už vidí oblohu, už musí opustit svoje podzemní já a najít v sobě to druhé, to které patří lidem.