- Jak jsi mi to mohl udělat?
- Vždyť je to jen kytka.
- To jsem si po tom všem od tebe nezasloužila.
- Vždyť jsem ti jenom přinesl pugét.
- Vážně nezasloužila.
- A ani to není pugét, jen malá kytka z květinářství.
- Ty nechápeš, o co jsi mne právě připravil.
- Vždyť je to JENOM blbá kytka! Chtěl jsem se ti prostě omluvit
- A to jako myslíš, že odprosíš, dáš mi pár růží a tvůj prohřešek bude zapomenutý?
- Ale no tak zase z toho nedělej aféru století, udělat chybu může každý.
- Máš pravdu, to může. Ale já ji nemůžu odpustit. Je mi to líto.
- Vždyť se ani nesnažíš, je to čerstvé, vem si čas na rozmyšlenou.
- Nejde o to, co jsi mi provedl, to bych snad dovedla časem překousnout.
- Tak o co tedy jde?
- Jde o tu květinu.
- Propána, co s ní pořád máš? Já tě nechápu.
- Připravil jsi mne o radost. O čistou radost bez šmouh. O radost z dárku jen tak pro úsměv na tváři. Odteď vždy, když dostanu kytku, od jakéhokoliv muže, tak se uvnitř mne ozve hlas: proč mi ji dává, co provedl, za co se chce asi tak omluvit?
-Ty...
- Měl jsi jen smůlu, že jsi první, kdo mi to provedl. Nebo jen první, u kterého vím, co TA kytka představuje.
- To jako myslíš vážně?
- Ano.
- A proto se se mnou rozcházíš, je to tak.
- Ano.
- Aha, tak to pak jo.
- Promiň.
- Jsi blázen.
- Promiň.
- Opakuješ se.
- Tak promiň.
Žádné komentáře:
Okomentovat