Bezmasý den

Když je člověk dítě, poslouchat rodiče či prarodiče ho otravuje, a to jako strašně moc. Protáčí oči k nebesům, ale babi to je minulost, dneska se žije jinak, pochop to. A pak sám dospěje a sám vzpomíná. A rád, protože v paměti zůstává jen to hezké nebo to, co zaniklo, není a už nikdy nebude. Je mu z toho krásně a smutno, krásně, že to zažil, smutno, že to už nezažije, prostě smutnokrásně na duši mu je. A těší se, jak jednou za šíleně dlouho dobu, která nastane dřív než se naděje, bude svými vzpomínkami a zážitky trápit zase další pokolení. Koloběh nepřerušíš, ať se snažíš, jak chceš.

Mě je šestadvacet. Děti ještě nemám. Přesto už vzpomínám. Na babiččiny zástěry, sváteční i ty obyčejné na všední den, moje oblíbená zelená šatovka s malou dírkou na pravé kapse, ta babičce totiž moc slušela, jak visí na háčku u kamen, jak jsme pekli housky, vždycky v pátek, bezmasý to den, jak jsme se v neděli vypravovali do kostela, pětikorunu do ruky, kapesníček a zpěvník do druhé a šlo se přes náves na mši, babičce se na zápěstí komíhala malá černá kabelka, snad z padesátých let, stará, nemoderní, na hlavě bílý silonový šátek s růžovou kytičkou.

Jak jsme chodívali přes celou vesnici, v pondělí a ve čtvrtek, k Přibylům pro mléko od krávy. Měli ho čerstvě nadojené, přelévali nám ho do bandasky, vždycky se vyptávali, kterépak babiččiny dcery děti to jsme, ale panečku to je! podoba či vy si ale nejste vůbec podobní!, pletli si nás dost, byli jsme tři holky od dvou dcer ve věkovém rozmezí dvou let a můj bratr k tomu, byla nás spousta, a tak se příští týden ptali znovu.

Do jednoty se síťovkou pro mléko v pytlíku, občas se protrhlo, dodnes vidím rozlitou bílou louži na štěrku u hřiště před farou, stojíme nad ní a jen se díváme, co taky jiného, rozlité mléko nesesbíráš, to vám pak bylo doma křiku.

V létě vzít deku, taková ošklivě šedá, hrubá a strašně štípala, dát ji pod strom, švestka, hubená, stará, vyschlá, červivé plody mívala, ležet pod ní, číst zažloutlé stránky knih, hrát karty. Sluníčko svítí, holubi létají nad hlavou a kdákání slepic za plotem. Největší pohoda dětství, co si teď vybavím.

Jsem mladá a už takhle vzpomínám. Co budu dělat jako stará? Chudáci mé děti, ty to vážně odnesou, a co teprve vnoučata, ve stáří se člověk teprve vrací do nejzazší minulosti. Ale třeba budou mít vyprávěnky rády tak jako já, pokud budou alespoň trochu po mne, tak tu snad naděje je.

Páteční den jsem u babičky měla nejraději, ostatně nebyla jsem jediná, ostatní na tom byli stejně. Kvůli obědům. Byl to bezmasý den, ostatně to už jsem vám tu prozradila. Lívance, vdolky, housky. Zpravidla se točila tahle tři jídla dokola. My je totiž milovali. Nejraději lívance, to vám byla dobrota. Horký a mastný lívanec do ruky, vrstvu povidel, samozřejmě domácích a šup s namazaným kolečkem do bílé hory nastrouhaného tvarohu. A pak už rovnou do pusy. Mňam, mňam, mňam. Přejedli jsme se, pokaždé, to vám povídám.

Studené také nebyly špatné, i jen tak suché byly výborné. Prostě babiččiny lívance jsou bezkonkurenční. Jednou se sestřenka, ta mladší, zeptala babičky na recept, to už jsme trochu povyrostli, že by se je chtěla taky naučit, vzala si papírek a tužku, bude si dělat poznámky. Ale ouha! Babi, kolik je té mouky? To já děvče nevím, to já už tak od oka. Zoufalství v sestřenčiných očích zračilo se obrovské. Ale tak už to je, když vaříte denně přes šedesát let, tak žádné odměrky nepotřebujete, od oka vše zvládnete.

Vdolky taky nebyly špatné, ale bylo jim souzeno až druhé místo. Byly sušší, vyšší, ne tak šťavnaté, proto méně oblíbené. Domácí housky se nedělaly zase tak často. Bylo to pracné. Ale za tu lahodu, když na teplou housku dáte máslo a ono se roztéká a vy musíte honem honem ukousnout – no, mohli jsme se po tom utlouci.

Mě bavilo posejpat upletené housky na plechu vyrovnané – tu mákem, tu kmínem se solí. Já měla ráda makové, tak jsem jich vždy udělala o trošku více, ale psst!. Snad to nikomu nevadilo. Předtím se musely ty malé bledé zapletené válečky potřít vajíčkem, rozšlehaným. To mne taky bavilo, leskly se, mašlovačka, domácí, opravdu z husích brk svázaná, se dotýká těsta a zanechává za sebou lesklou stopu, jak kdyby se tudy právě prošel hlemýžď.

K troubě jsme nesměli, abychom se nespálili. Tak jsme stáli u stolu a čekali, netrpělivě a nedočkavě, až babička plech vytáhne. Ta pára všude!

Já jsem trošku bojácná, takže do pletení housek jsem se moc nepletla. Bála jsem se, že se mi nepovedou, tři válečky rovnoměrné se mi tedy nikdy vykoulet nepovedlo, jedna nohavička byla tenká a dlouhá, druhá krátká a tlustá, ne a ne, nedařilo se mi to, skoro do pláče mi z toho bylo, babička však pomohla a lehce to poupravila, pak je zaplést jako cop, to už šlo, jenže! pak bylo nutno konce pořádně přimáčknout, aby se nerozmotala houska samospádem, a to mi zase už nešlo, sílu v rukou jsem prostě neměla. (Ach, to vyvolává vzpomínky na hodiny tělocviku a šplh na tyči, jak já to nesnášela, jediná špatná známka z tělocviku byla ze šplhu, brr, tak rychle pryč od tohoto tématu zpět k jídlu).

Tohle všechno jsme pleskali na babiččině válku. Ten válek je jeden z atributů mého dětství stráveného u babičky. Velký, dřevěný, když ho babička vytáhla na linku, věděla jsem, že bude na co se koukat. A taky bylo! Jak krájí nudle do polévky, tak najemno, tak rychle nožem seká, až ho nestíhám ani sledovat, jak báječně šlo jí všechno od ruky. Jak válí těsto na mazance, zamotává makové a tvarohové buchty, jak hbité ruce, jemné prsty, už staré, vrásčité, popraskané, ale tak čilé a akční. Chtěla bych být jednou taková.

Na tyhle páteční dny mám opravdu jen ty nejkrásnější vzpomínky. A ty mi nic nevezme, dokud je budu mít v paměti. Jenže moje hlava je děravá, a s léty se to lepšit určitě nebude, tak to raději dnes píšu, než to zapomenu, což bych nerada. Je hezké si takhle zavzpomínat, jen tak sama pro sebe. A možná i vás to při čtení potěší a zavede do vlastních vzpomínek.