Na zastávce

Autobus přijíždí na zastávku včas. Naštěstí, protože jinak bych Honzíka, od rána strašně zlobí, nevím co to do něj zase vjelo, už snad musela ohnout přes koleno a naplácat mu přede všema na zadek. Nervy mám totiž jen jedny a dnešní den byl velmi náročný.

Hádka s mámou, že nám nechce půjčit blbejch třicet tisíc na materiál, máme rozestavěný barák, stojí to strašně moc, ona si na penězích sedí, nepotřebuje  je, co by jí to tedy udělalo. Prý, že mému muži, Martinovi, nevěří, že to stejně propije v hospodě, že už stavíme pět let a pořád máme jen základy, a že už nám tedy pomáhat nebude.

A to jsem na ni tak spoléhala, dluhy máme všude, už není na koho se obracet, tak kdo jiný než máma by nám měl půjčit. Ještě ráno, po cestě, jsem doufala, že odpoledne pojedu s naditou peněženkou a podaří se mi tak vyhnout další potupné scéně v bance a hlavně ranám Martinovým.

Od té doby, co došly finanční toky, mne mlátí daleko více, předtím jen občas, teď skoro denně, vybíjí si zlost. Snáším to stále hůře, ale co mám dělat, když od něj odejdu tak co, kam půjdu? Vždyť ani za tou mámou nemůžu, však mne před Martinem varovala, že to s ním nebude lehký život, ale nedala jsem si ho tenkrát vymluvit, a že mne mlátí, to bych nepřiznala nikomu, ani za nic. A taky musím myslet hlavně na kluka, potřebuje tátu.

Peníze sice nevezu, ale aspoň tašku brambor, pár jablek, staženého králíka a plato vajec mi máma nabalila. S tím pár dní vydržím. Ale co bude dál...Jak dlouho to takhle ještě může pokračovat....Tentokrát už vážně nevím...Jsem na konci svých sil.

Jsme na řadě.  Je čas vrátit se ke svému údělu, který jsem si vyvolila. Tak pojď, Honzo, nastupujeme.